Článek
Přišli spolu. To je vždycky podezřelé. Když přijde jeden, řeší se tělo. Když přijdou dva, řeší se vztah. A tělo je jen záminka.
Seděli vedle sebe. Stejný postoj, stejné založené ruce, stejný výraz. Takový ten obličej, který říká: my jsme v tom spolu, ale každý trpíme jinak.
„Tak kdo začne?“ zeptal jsem se.
Podívali se na sebe. Chvíli bylo ticho. Pak řekli oba zároveň: „On/a.“
Dobře. Už teď bylo jasné, že to nebude jednoduchý případ migrény.
Nakonec začal on.
„Mě strašně bolí hlava. Skoro každý den. Tlak, pnutí, někdy pocit, že mi praskne.“
Klasika. Chronické tenzní bolesti. Moderní diagnóza pro lidi, kteří pořád něco drží. Termíny, emoce, mlčení.
„A vy?“ otočil jsem se na ni.
„Já nemůžu spát. Usnu, ale budím se. Pořád přemýšlím. Jsem unavená, podrážděná.“
Takže máme: bolesti hlavy a nespavost. Dva různé symptomy. Jeden pár. Jeden výraz.
„Jak dlouho?“
„Asi rok,“ řekli zase oba.
To už není náhoda. To už je synchronizace.
„Stalo se před rokem něco?“ zeptal jsem se, i když jsem tušil odpověď.
„Přestěhovali jsme se,“ řekla.
„A změnili práci,“ dodal on.
„A narodilo se nám dítě,“ uzavřela.
Ano. Tři největší stresory lidského života v jedné větě. Stěhování, práce, dítě. Chyběl už jen rozvod a mohli bychom to mít jako učebnicový příklad.
„A jak se máte?“ zeptal jsem se záludně.
Podívali se na sebe. Zase. Ta pauza byla delší než předtím.
„No… zvládáme to,“ řekla.
„Jo. Jde to,“ přidal se on.
Ano. Jde to. Nejslavnější věta všech přetížených lidí. Jde to = je to na hraně, ale ještě jsme se nezhroutili.
„A mluvíte spolu o tom?“
„O čem?“ zeptali se.
„O tom, jak vám je.“
Zase ticho. Už jsem si připadal spíš jako párový terapeut než lékař. Což se mi v posledních letech stává častěji, než bych chtěl.
„No… nemáme moc čas,“ řekla opatrně.
„A když už, tak nechceme řešit problémy,“ dodal on.
Ano. Další klasika. Neřešit problémy = problémy řeší tělo.
Ona nespí. On má bolesti hlavy. A oba mají stejný výraz: unavený, lehce podrážděný, ale strašně slušný. Takový ten výraz lidí, kteří nechtějí být obtížní, tak se raději rozbijí potichu.
„A kdy máte čas jen pro sebe?“ zeptal jsem se.
„Jak jako pro sebe?“
„No… bez dítěte, bez práce, bez povinností.“
Zasmáli se. Ne veselým smíchem. Spíš tím smíchem, co se používá na pohřbech.
„To si nepamatuju,“ řekla.
„Asi před porodem,“ dodal on.
Takže shrnuto: dva lidi, kteří spolu žijí, spolu vychovávají dítě, spolu řeší stres, ale spolu už vlastně nejsou. Jsou jen dva paralelní projekty ve stejném bytě.
A tělo to ví. Tělo vždycky ví dřív než hlava.
On má bolesti hlavy, protože pořád přemýšlí, co by měl dělat, aby to fungovalo.
Ona nespí, protože pořád přemýšlí, proč to nefunguje tak, jak si představovala.
Dva různé symptomy. Stejný zdroj.
„A co byste od dnešní návštěvy chtěli?“ zeptal jsem se.
„Nějaké léky,“ řekli zase skoro zároveň.
Samozřejmě. Ideálně dva různé recepty. Každý si odnese svůj. On něco na bolest, ona něco na spaní. A život může pokračovat beze změny.
Jenže jejich problém nebyl v hlavě. Nebo ve spánku. Nebo v nervové soustavě.
Jejich problém byl v tom, že spolu přestali mluvit jinak než organizačně.
Kdo vyzvedne dítě.
Kdo koupí pleny.
Kdo zaplatí účet.
Kdo dneska nemá energii.
Ale už ne:
Jak se máš.
Co tě trápí.
Co ti chybí.
Na co se bojíš zeptat.
To jsou věty, které se v dlouhodobých vztazích ztrácejí nejdřív. A pak se lidi diví, že místo nich přijdou bolesti, nespavost, úzkosti a tlak na hrudi.
„Takže myslíte, že to máme z nervů?“ zeptala se.
„Ne. Myslím, že to máte z ticha,“ řekl jsem.
Podívali se na sebe. Tentokrát jinak. Ne jako na spolupracovníky v projektu rodičovství. Ale jako na dva lidi, kteří si kdysi něco slíbili a teď už ani nevědí co přesně.
Z lékařského hlediska jsem jim mohl dát léky. A klidně bych tím splnil zadání.
Ale napsal jsem jim jen:
– odpočinek
– méně stresu
– a doporučení: začít spolu zase mluvit, ne jen fungovat
Což je mimochodem rada, která se v lékařských učebnicích moc nevyskytuje. Ale v praxi funguje lépe než polovina farmakologie.
Přišli spolu.
Každý měl jiný problém.
A oba stejný výraz ve tváři.
Výraz lidí, kteří jsou unavení, ale ještě ne dost, aby se zastavili. A tak místo aby si sedli doma na gauč a řekli si pravdu, jdou raději k lékaři. Protože bolest hlavy se léčí snáz než ticho ve vztahu. A nespavost se přiznává snáz než pocit, že jsme se jeden druhému někde po cestě ztratili.
