Článek
Přišel s tím, že je dlouhodobě unavený, bolí ho záda, má špatné spaní a občas pocit, že „není ve svém těle“. To je mimochodem krásná formulace. Člověk, který není ve svém těle, ale má ho pořád s sebou.
„Já vím, že bych měl víc poslouchat svoje tělo,“ řekl mi hned na začátku. „Ale já to neumím.“
Dobře. To zní skoro terapeuticky. Tak jsem se zeptal: „A co pro to děláte?“
Rozzářil se. „No, poslouchám hodně podcasty o zdraví.“
V tu chvíli jsem pochopil, že máme jinou definici slova poslouchat.
On nemyslel poslouchat tělo. On myslel poslouchat lidi, kteří mluví o těle. Ideálně lidi s mikrofonem, vlastním brandem a anglickým přízvukem.
Vyjmenoval mi asi pět pořadů. Jeden o dlouhověkosti. Druhý o biohackingu. Třetí o funkční medicíně. Čtvrtý o studených sprchách. Pátý o tom, proč bychom měli všichni vstávat ve 4:30, pít vodu s citronem a mluvit se svými mitochondriemi.
„Takže vy neposloucháte svoje tělo, ale posloucháte lidi, kteří vám říkají, jak by vaše tělo mělo fungovat,“ shrnul jsem.
„No… když to tak řeknete…“
Ano, když se to tak řekne, zní to přesně tak absurdně, jak to je.
Z lékařského hlediska je to čím dál častější fenomén. Pacient má nulový kontakt se svými signály – neví, kdy je unavený, kdy má hlad, kdy je ve stresu, kdy potřebuje pauzu – ale dokonale zná teoretický model ideálního lidského organismu z internetu.
Tělo mu říká: jsem vyčerpané.
Podcast mu říká: musíš víc optimalizovat.
Tělo mu říká: spi.
Podcast mu říká: spánek je pro slabé, zkus polyfázický režim.
Tělo mu říká: bolí mě záda.
Podcast mu říká: sedíš špatně, dýchej do břicha, aktivuj core, kup si nový ergonomický polštář za tři tisíce.
„A kolik hodin denně ty podcasty posloucháte?“ zeptal jsem se.
„No… tak dvě, tři. Většinou při cestě do práce, v posilovně, večer.“
„A kolik hodin denně věnujete tomu, že si všímáte, jak se cítíte?“
Zamyslel se. „No… to nevím. To se jako měří?“
Neměří. A právě proto je to problém. Všechno, co má aplikaci, graf a experta, je považováno za důležité. Všechno, co je tiché, vnitřní a subjektivní, je ignorováno.
Moderní pacient má víc informací o zdraví než jakákoliv generace před ním. A zároveň má menší schopnost vnímat základní signály vlastního těla.
Ví, co je autofagie.
Neví, že je vyčerpaný.
Ví, co je kortizol.
Neví, že je ve stresu.
Ví, co je cirkadiánní rytmus.
Neví, že spí pět hodin a kouká do mobilu do jedné ráno.
„A co konkrétně vám ty podcasty radí?“ zeptal jsem se.
„No… mám víc chodit, víc pít vodu, míň cukru, víc spát, dýchat, meditovat, otužovat se, psát si deník, dělat vděčnost, omezit sociální sítě…“
„A děláte to?“ zeptal jsem se.
„No… ne. Ale vím, že bych měl.“
Ano. To je další krásný moderní paradox. Člověk nemění chování, ale sbírá návody. Nežije zdravě, ale konzumuje obsah o zdraví. Neodpočívá, ale poslouchá, jak by měl odpočívat.
Je to něco jako sledovat videa o cvičení místo cvičení. Nebo číst kuchařky místo jídla.
Z neurologického hlediska je to jednoduché. Poslech podcastu dává mozku pocit, že „něco dělám pro sebe“. Uvolňuje dopamin. Poskytuje iluzi kontroly a pokroku. Přitom reálně se nezmění vůbec nic.
Je to zdraví v teoretické rovině. Zdraví jako informace. Ne jako zkušenost.
„Takže vy vlastně neposloucháte tělo, ale posloucháte interpretace cizích těl,“ řekl jsem.
„No jo, ale oni jsou odborníci.“
Ano. A vaše tělo je amatér. Nemá mikrofon, nemá brand, nemá Instagram. Jen občas bolí, je unavené a snaží se vám to naznačit nenápadně. Třeba bolestí zad, únavou, podrážděností, nespavostí.
Ale to není dost sexy. To se špatně sdílí.
Podcast má jasnou strukturu. Tělo ne. Podcast má kapitoly. Tělo má jen pocity. Podcast má titulky typu „5 biohacků pro energii“. Tělo má jen signál „potřebuju si lehnout“.
Navrhl jsem mu radikální experiment. Týden bez podcastů o zdraví. Žádné rady, žádné tipy, žádní experti. Jen sledovat:
– kdy je unavený
– kdy má hlad
– kdy je ve stresu
– kdy potřebuje pauzu
– kdy se cítí dobře
Podíval se na mě vyděšeně. „A co budu poslouchat?“
Ticho.
To je dnes nejvíc podceňovaná terapeutická metoda. Ticho. Bez obsahu. Bez návodu. Bez hlasu, který vám říká, jak byste se měli cítit.
Protože tělo nemluví v bodech, ale v signálech. Neříká „optimalizuj“, říká „stačí“. Neříká „biohackuj“, říká „odpočiň si“. Neříká „poslechni si další epizodu“, říká „už je toho dost“.
Do karty jsem si napsal: pacient má dobrý přehled o zdraví, nulový kontakt se sebou.
A to je možná nejpřesnější diagnóza současnosti. Lidi, kteří vědí o zdraví všechno – teoreticky. Ale neumí poznat, kdy jsou unavení, přetížení, smutní nebo naštvaní.
Nejsou odpojení od informací. Jsou odpojení od vlastního těla.
Poslouchají hodiny podcasty o tom, jak naslouchat sobě. A přitom už dávno přeslechli to jediné, co má skutečně smysl poslouchat: že jsou unavení. Že potřebují zpomalit. Že nepotřebují další epizodu. Ale pauzu. A ideálně bez sluchátek.
