Článek
Přišel s klasickou větou. Jednou z nejuniverzálnějších v celé medicíně.
„Pane doktore, strašně mě bolí hlava.“
To je diagnóza, se kterou se dá pracovat. Migréna, tenzní bolest, tlak, stres, krční páteř, obrazovka, káva, nedostatek spánku. Mozek má rád bolesti hlavy, protože se na ně dá svést úplně všechno.
„Jak dlouho?“ zeptal jsem se.
„Asi půl roku.“
„Jak často?“
„Skoro každý den. Hlavně odpoledne.“
Odpoledne. Zajímavé. Dopoledne v práci dobrý. Odpoledne náhle kolaps nervového systému. To už zní spíš jako psychosomatika než neurologie.
„Kde přesně vás to bolí?“
„Tady,“ ukázal si na čelo. „Takový tlak. Jak kdyby mi někdo svíral hlavu ve svěráku.“
Ano. Svěrák. Krásná metafora. Tělo má často lepší jazyk než člověk.
„A co se děje, když přijdete domů?“ zeptal jsem se jen tak, nenápadně.
Chvíli mlčel. Pak se usmál. Takovým tím úsměvem, co říká: teď jste se trefil.
„No… právě že tam to začne.“
A máme to.
„Co přesně začne?“
„Všechno.“
Ano. Všechno. Nejhorší diagnóza ze všech.
„Děti křičí. Manželka něco chce. Úkoly, večeře, problémy, povídání, povinnosti.“
Takže shrnuto: on celý den pracuje, funguje, vydělává, komunikuje, řeší. A když přijde domů, čeká ho další pracovní prostředí. Jen bez platu a bez pauzy.
„A kdy máte klid?“ zeptal jsem se.
„V autě,“ odpověděl bez váhání. „Na parkovišti.“
Ano. Auto. Moderní terapeutická místnost. Jediné místo, kde je dospělý muž sám se sebou a nikdo po něm nic nechce. Proto někteří lidé sedí v autě deset minut, než vůbec vystoupí.
„Takže vás bolí hlava hlavně proto, že se vám nechce domů?“ shrnul jsem.
Zasmál se. Trochu provinile. „No… když to řeknete takhle…“
Ano. Řeknu to takhle. Protože tělo to tak cítí.
On neměl bolest hlavy z monitoru. Neměl ji z tlaku. Neměl ji z krční páteře. On měl bolest hlavy z představy, že další část dne už nezvládne.
„A těšíte se domů?“ zeptal jsem se.
Zase ticho. Už jsem si na ta ticha zvykl. Jsou vždycky upřímnější než odpovědi.
„Měl bych,“ řekl.
„A těšíte se?“
„Ne.“
A tady jsme byli u skutečné diagnózy. Ne neurologické. Životní.
On neměl bolesti hlavy. On měl syndrom druhé směny.
Celý den byl zodpovědný. Večer měl být ještě víc zodpovědný. A někde mezi tím se ztratil on sám.
„A co děláte pro sebe?“ zeptal jsem se.
„No… pracuju,“ odpověděl vážně.
Ano. To je přesně ono. Moderní mužský odpočinek. Změna typu stresu. Z pracovního na rodinný.
„A máte nějaký čas jen pro sebe?“
„To myslíte jako… sám?“
„Ano.“
„Ne.“
Takže neměl bolesti hlavy. Měl dlouhodobý nedostatek prostoru být člověkem.
Bolest hlavy byla jen legitimní výmluva, proč:
– být podrážděný
– mlčet
– chtít klid
– a nemuset to vysvětlovat
Protože když řeknete „bolí mě hlava“, nikdo se nezlobí. Když řeknete „nechce se mi domů“, vypadáte jako špatný partner a otec.
Tělo je v tomhle mnohem chytřejší než morálka. Vymyslí symptom, který je společensky přijatelný.
„Takže si to nevymýšlím?“ zeptal se.
„Ne. Jen vaše hlava mluví za vás,“ řekl jsem.
On nebyl hypochondr. On byl unavený. Přetížený. Emočně vyčerpaný. A doma už neměl kapacitu nic dávat.
„A co s tím?“ zeptal se.
To je vždycky ta nejhorší otázka. Protože skutečná odpověď není lékařská.
Říct doma, že je unavený.
Přiznat, že potřebuje čas pro sebe.
Nedělat ze sebe pořád hrdinu.
Nebýt pořád k dispozici.
Což je pro spoustu lidí děsivější než migréna.
„Takže nepotřebuju prášky?“
„Možná občas. Ale hlavně potřebujete, aby vás doma nebolel život.“
Do karty jsem si napsal: tenzní bolesti hlavy, pravděpodobně stresového původu.
Skutečná diagnóza by zněla: pacient se bojí jít domů, protože tam nemá prostor přestat fungovat.
Říkal, že ho bolí hlava.
Myslel tím, že se mu nechce domů.
A to je možná nejčastější psychosomatická nemoc současnosti. Lidi, kteří nemají kam utéct, tak si vytvoří důvod, proč se zastavit. Tělo jim dovolí říct „nemůžu“. Protože oni sami si to dovolit neumí. A tak místo aby řekli „jsem unavený ze života“, řeknou „bolí mě hlava“. Což zní mnohem líp. A hlavně se to dá léčit ibuprofenem. Na rozdíl od reality.
