Článek
Existuje zvláštní zákon vesmíru, který platí napříč všemi hospodami, bary, zahrádkami i firemními večírky: když pacient řekne „měl jsem jen jedno pivo“, nikdy to není jedno pivo. Nikdy. Ani jednou v historii lidstva.
Tenhle výjezd začal úplně klasicky. Volání: „Muž, kolem padesáti, motá se, nemůže stát, možná kolaps.“ Přesně ten typ, kdy se připravíš na buď cévní mozkovou příhodu, nebo na alkohol. A statisticky vyhrává alkohol.
Našli jsme ho před hospodou, seděl na obrubníku, hlavu v dlaních, vedle něj igelitka s rohlíky a výraz hluboké životní křivdy.
„Pane, co se stalo?“
„Nic, já jsem jen unavenej.“
„Pil jste alkohol?“
„Jen jedno pivo.“
A už v té chvíli bylo jasno.
Z úst mu šel tak silný pivní odér, že by se dal stáčet do sudů. Oči zarudlé, řeč zpomalená, rovnováha na úrovni nákupního vozíku s prasklým kolečkem.
„Jak dlouho jste dnes pil?“
„Já nepil, já jsem jen poseděl.“
„Kde?“
„Tady.“
„Jak dlouho?“
„No… od oběda.“
Bylo sedm večer.
„A to jedno pivo bylo kdy?“
„No… první asi ve dvanáct.“
„A další?“
„No tak… aby nebylo prázdno.“
Začali jsme počítat. On nechtěl. My ano.
„Takže kolik celkem?“
„No… čtyři určitě ne.“
„Tak tři?“
„No… možná čtyři.“
„A to páté?“
„To už bylo malý.“
A tady se dostáváme k další kapitole alkoholové matematiky: malé pivo se nepočítá. Stejně jako panák „na trávení“, „na cestu“ a „protože přišel kamarád“.
„Pane, vy jste opilý,“ konstatoval lékař.
„Ne, já jsem jen takovej rozhozenej.“
„Nemůžete stát.“
„To je od zad.“
„Neudržíte rovnováhu.“
„To je od krční páteře.“
„Nevidíte rovně.“
„To je od brýlí.“
„Nemáte brýle.“
„No vidíš.“
Každý symptom měl své elegantní alibi. Alkohol byl jediná možnost, která byla z principu vyloučena.
Okolo se sbíhali kamarádi z hospody.
„On je v pohodě, ten si dal fakt jen jedno.“
„Kolik?“ ptáme se.
„No… my jsme začínali v jedenáct.“
„A teď je sedm.“
„No ale on pil pomalu.“
Pomalu znamenalo v překladu: nepřetržitě.
Změřili jsme tlak, puls, orientaci. Všechno v mezích. Jen mozek evidentně fungoval v úsporném režimu.
„Jak se jmenujete?“
„Karel.“
„Příjmení?“
„No… to ví manželka.“
„Kolik je hodin?“
„Po obědě.“
„Jaký je den?“
„Nějaký pracovní.“
Byla sobota.
„Pane Karle, pojedete s námi.“
„Kam?“
„Na vyšetření.“
„Proč?“
„Protože jste opilý a nejste schopen chůze.“
„Ale já jsem měl jen jedno pivo!“
Tahle věta zazněla ještě třikrát. Pokaždé s menší artikulací a větším náklonem hlavy.
Když jsme ho zvedali, ještě se otočil k hospodě:
„Zaplaťte to jedno!“
Ano. To jedno pivo, které se mezitím rozmnožilo na pět, možná šest, plus dva panáky „na spravení“.
V sanitce se ho lékař zeptal naposledy:
„Pane, kolik jste dnes opravdu vypil?“
„Upřímně?“
„Ano.“
„Tak… kdybych to měl spočítat… tak asi jako obvykle.“
„A to je kolik?“
„No… dost.“
To je finální fáze alkoholové upřímnosti. Člověk, který už ví, že lhaní nemá smysl, ale pořád nemá sílu říct číslo.
Nakonec jsme ho předali na záchytku. Lehl si na postel a poslední věta, kterou pronesl, byla:
„Stejně jsem chtěl jít domů, tohle pátý pivo mi fakt nesedlo.“
A tady je pointa celého příběhu:
První pivo je vždycky první.
Druhé je „protože chutná“.
Třetí je „aby nebylo prázdno“.
Čtvrté je „protože přišel někdo“.
Páté už vlastně neexistuje.
A všechna dohromady se v lidské hlavě sloučí do jediné věty:
„Měl jsem jen jedno pivo.“
Což je v medicíně přibližně stejně věrohodné jako tvrzení:
„Já jsem si jen trochu umřel.“
