Článek
Existuje zvláštní typ pacientů, kteří přijdou nebo zavolají s větou: „Já jsem úplně střízlivej.“ A čím víc to zdůrazňují, tím víc je jasné, že realita bude někde úplně jinde. Tenhle pán byl učebnicový příklad.
Volání znělo nevinně: „Muž dezorientovaný, leží venku, komunikuje, tvrdí, že je v pořádku.“ To je přesně ten typ výjezdu, kdy čekáš buď začínající mrtvici, nebo totální opilost. Nic mezi tím.
Našli jsme ho v parku. Respektive v keři. Napůl v keři, napůl na chodníku. Jedna noha bosá, druhá v ponožce, boty nikde. Hlavu opřenou o batoh, výraz člověka, který je přesvědčený, že svět je problém, ne on.
„Pane, slyšíte mě?“
„Jo, slyším. Já jsem úplně v pohodě.“
„Víte, kde jste?“
„Na lavičce.“
„Ne. V keři.“
„To je detail.“
Už tenhle dialog napovídal, že střízlivost je spíš filozofický pojem než reálný stav.
„Pil jste dnes alkohol?“
„Vůbec.“
„Ani pivo?“
„Možná jedno.“
„Kdy?“
„Ráno.“
„A teď je večer.“
„No tak dvě.“
„A tvrdý alkohol?“
„Jen panáčka.“
„Kolik?“
„Tak čtyři.“
„Takže dohromady?“
„Já nepiju, já jen ochutnávám.“
A mezitím z něj byl cítit takový lihový odér, že by se dal použít jako dezinfekce na celé oddělení.
Zvedli jsme ho do sedu. Trvalo mu to asi tři pokusy. Při čtvrtém se zeptal:
„Nemáte moje boty?“
„Ne. Kde jste je nechal?“
„Na nohou.“
„Teď je nemáte.“
„Tak mi je někdo ukradl.“
Ano. Samozřejmě. Zloděj bot specializovaný na opilé muže v keřích.
Zkontrolovali jsme základní životní funkce. Všechno v normě. Tlak lehce vyšší, puls vesele rychlý, orientace nulová.
„Pane, vy jste opilý.“
„To není pravda!“
„Ležíte v keři bez bot.“
„To dělají i střízliví lidi.“
„Dobrovolně?“
„No… když je hezky.“
Pak přišla klasická věta, která definitivně uzavírá diagnózu:
„Já bych klidně řídil.“
V tu chvíli se záchranář vedle mě musel otočit, aby se nezačal smát nahlas. Člověk, který nemá boty, neví, kde je, a myslí si, že lavička je keř, má pocit, že by mohl řídit auto.
„Kde máte auto?“
„Tady někde.“
„Kde přesně?“
„Já jsem ho zaparkoval… no… to je jedno, já ho najdu.“
Z kapsy vytáhl klíčky. Třásly se mu ruce tak, že by s nimi neodemkl ani konzervu.
Okolo se začali sbíhat lidi. Někdo ho znal.
„To je Franta, ten šel z hospody už ve tři odpoledne.“
„A teď je sedm večer.“
„No vidíš, to je výdrž.“
Franta mezitím vysvětloval:
„Já neležím, já medituju.“
„V keři?“
„Příroda uklidňuje.“
Takže oficiálně jsme měli pacienta, který nemohl stát, neměl boty, byl silně pod vlivem alkoholu, ale trval na tom, že je střízlivý a duchovně vyrovnaný.
„Pane, pojedete s námi.“
„Kam?“
„Na záchytku.“
„Já nepotřebuju záchytku, já potřebuju boty.“
Nakonec jsme boty opravdu našli. Asi dvacet metrů dál. Jedna v trávě, druhá u odpadkového koše. To znamená, že se během večera někde rozhodl, že nohy jsou přeceňované.
Když jsme ho nakládali do sanitky, ještě se otočil k přihlížejícím:
„Vidíte? Úplně střízlivej. Jen trochu unavenej.“
A tady je to kouzlo lidské psychiky. Opilý člověk nikdy není opilý. Je unavený. Je v šoku. Je dehydrovaný. Je „nějak divně“. Ale nikdy, opravdu nikdy není opilý.
Alkohol v jeho hlavě neexistuje. Existuje jen svět, který se chová podezřele.
A tak skončil další případ „střízlivého“ pacienta. Bez bot, bez orientace, ale s naprostou jistotou, že problém není v něm.
Protože největší lež, kterou si člověk dokáže říct, není:
„Neumím chodit.“
Ale:
„Já jsem úplně v pohodě.“
Zvlášť když leží v keři.
