Článek
Vždycky jsem si myslel, že když někdo volá záchranku k umírajícímu, řeší se jen dvě věci: život a smrt. Realita mě ale opět poučila, že v Česku existuje ještě třetí, často důležitější faktor – parkování.
Seděl jsem v sanitce jako doprovod pacienta z předchozího výjezdu, když přišla další výzva. „Bezvědomí, dušnost, starší muž, rodina na místě.“ Klasika. Siréna, plyn na podlaze, adrenalín. Všechno vypadalo, že se hraje o minuty.
Přijeli jsme na sídliště. Panelák, úzká ulice, auta nalepená jedno na druhém jak sardinky v plechovce. Řidič zastavil sanitku co nejblíž vchodu, aby měli záchranáři co nejkratší cestu s vybavením.
A tady to začalo.
Z domu vyběhla paní v županu, evidentně dcera pacienta, a místo „prosím rychle, táta umírá“ zaznělo:
„Tady ale nemůžete stát!“
Řidič se na ni podíval. „Paní, jedeme k bezvědomému muži.“
„Já vím, ale tady blokujete výjezd sousedům!“
Záchranář už bral kufr s defibrilátorem a kyslíkem. „Prosím vás, jde o minuty.“
„No dobře, ale aspoň to popojeďte o dva metry, tady má Novák svoje místo.“
Novák. V tu chvíli jsem si byl skoro jistý, že Novák je nesmrtelný a jeho parkovací místo je důležitější než lidský život.
Záchranáři se na sebe podívali tím pohledem, co říká: „Tohle nemůže být skutečné.“
„Paní, my teď nemáme čas řešit parkování,“ řekl klidně jeden z nich.
„Ale já pak dostanu pokutu! A sousedi budou řvát!“ pokračovala.
Mezitím z domu vyšel další člen rodiny, zřejmě syn.
„Co se děje?“ zeptal se.
„Sanitka stojí blbě!“ odpověděla paní.
„Táta nedýchá!“ řekl záchranář.
„No jo, ale oni stojí přes čáru!“ kontruje paní.
V tu chvíli jsem pochopil, že jsem svědkem něčeho výjimečného. Ne boje o život. Boje o parkovací kulturu.
Řidič sanitky to vzdal. Nechal motor běžet, vyskočil a šel pomoct kolegům. Sanitka stála šikmo, blikala, houkala. Symbol urgentní medicíny. A zároveň překážka pro Škodu Octavia z roku 2009.
Rodina se ještě chvíli dohadovala, zatímco záchranáři už běželi po schodech.
„Tak aspoň dejte výstražný trojúhelník!“ křičela paní za nimi.
Ano. Trojúhelník. K umírajícímu.
Na chodbě v bytě byl chaos. Muž ležel na zemi, lapal po dechu, modral. Záchranáři začali okamžitě pracovat. Kyslík, monitor, tlak, saturace. Profesionální ticho, soustředění, rychlost.
A do toho z kuchyně hlas dcery:
„Hlavně nezapomeňte, že dole stojíte blbě!“
Záchranář se ani neotočil. Kdyby se otočil, pravděpodobně by porušil několik etických kodexů i trestní zákon.
Nejabsurdnější bylo, že zatímco jeden tým bojoval o život, druhá část rodiny dole řešila se sousedkou, že „sanitka zabírá dvě místa“.
„Oni si myslí, že jsou něco víc!“ slyšel jsem z chodby.
Ano. Myslí. Protože jsou. Protože právě zachraňují člověka.
Po deseti minutách se podařilo pacienta stabilizovat natolik, že ho mohli transportovat. Muž byl naživu. Slabý, ale naživu.
Záchranáři ho nesli po schodech dolů. A co je přivítalo?
Paní u auta, ruce v bok:
„No konečně. Už tu kvůli vám stojí kolona.“
Kolona byla jedno auto. Jedno. A to auto patřilo panu Novákovi.
„Promiňte, ale zachraňovali jsme vašeho otce,“ řekl řidič.
„No jo, ale stejně jste mohli stát trochu víc u kraje,“ odpověděla.
V tu chvíli jsem si uvědomil, že některé lidi nezajímá ani smrt, ani život. Jen komfort. Pohodlí. Zvyk. Parkovací rituály silnější než realita.
Sanitka odjela. Siréna. Světla. Muž na nosítkách bojoval o dech.
A dole paní ještě mávala rukou a volala na sousedku:
„Vidíš, říkala jsem jim, že tu nemají stát!“
Záchranář vedle mě si sundal rukavice a povzdechl si:
„My jsme si mysleli, že nejhorší jsou infarkty. Ale ne. Nejhorší jsou lidi.“
A já jsem si z toho dne odnesl zvláštní diagnózu společnosti:
Můžete umírat, můžete být v bezvědomí, můžete bojovat o poslední nádech – ale jestli špatně zaparkujete, jste automaticky ten největší problém v ulici.
Smrt počká. Parkování ne.
