Článek
Jsou výjezdy, kdy člověk čeká cokoliv. Bodnutí, facku, zlomenou ruku, hysterii, plačící děti. A pak jsou výjezdy, kdy si po deseti minutách uvědomíš, že největší trauma není fyzické, ale emocionální. A že by se místo sanitky hodila spíš pohovka a terapeut.
Dispečink hlásil: „Hádka v bytě, křik, rozrušení, možná fyzické napadení.“ To je přesně ten typ události, kdy nikdy nevíš, jestli otevřeš dveře do kriminálky, nebo do telenovely.
Dorazili jsme na místo. Panelák, šesté patro, dveře otevřené dokořán. Už z chodby bylo slyšet křik.
„Ty mě vůbec neposloucháš!“
„Protože pořád meleš!“
„Ty jsi úplně neschopnej!“
„Aspoň nejsem hysterka!“
Takže ano, drama potvrzeno.
V bytě stála žena, kolem třiceti, ruce v bok, rudá v obličeji. Muž seděl na gauči, ruce zkřížené, výraz člověka, který právě prohrál válku, ale ještě doufá v odvolání.
„Kdo je zraněný?“ ptáme se.
„On!“ ukázala žena.
„Já?“ podíval se muž překvapeně.
„Ano, ty! Protože jsi mi zničil život!“
„To není zranění!“
„Pro mě je!“
Takže jsme měli první diagnózu: vztah v terminálním stadiu.
„Došlo k fyzickému napadení?“ ptá se lékař.
„Ne, ale psychickému ano!“
„On mě ignoruje!“
„Ona na mě řve!“
„On mi neodpovídá!“
„Protože už nemám sílu!“
Muž seděl shrbený, koukal do země a působil jako oběť výslechu, ne domácího násilí.
„Bolí vás něco?“ ptáme se jeho.
„Jo.“
„Kde?“
„Na duši.“
To byla chvíle, kdy se záchranář musel kousnout do rtu, aby nevyprskl.
Zkontrolovali jsme ho. Tlak normální. Puls lehce zvýšený – spíš z hádky než z traumatu. Žádné viditelné zranění. Žádná krev. Žádné modřiny. Jen hluboký existenciální smutek.
„Tak proč jste volala záchranku?“ ptáme se ženy.
„Protože on se se mnou nebaví!“
„A to je důvod k volání 155?“
„A co mám dělat?! On sedí a mlčí!“
„Protože když promluvím, tak to zhorším!“ ozval se muž.
A tady se ukázalo, že nejsme na místě nehody, ale u párové terapie v přímém přenosu.
„Jak dlouho se hádáte?“ ptáme se.
„Už tři hodiny.“
„A proč?“
„Protože přišel pozdě.“
„O kolik?“
„O dvacet minut.“
„Protože jsem měl práci!“
„Protože mě máš na háku!“
Z lékařského hlediska jsme měli dva zdravé jedince. Z lidského hlediska dva lidé, kteří by potřebovali buď pauzu, nebo rozvod.
Muž najednou řekl:
„Já s vámi pojedu.“
„Proč?“
„Protože tady už nemůžu bejt.“
„Kam chcete jet?“
„Kamkoliv. Třeba na pohotovost.“
„Máte nějaké zdravotní potíže?“
„Ano. Partnerské.“
Oficiálně se tedy stal pacientem. Ne proto, že by byl zraněný. Ale proto, že byl uražený, vyčerpaný a emocionálně zničený.
Žena na něj koukala:
„Tak ty radši pojedeš se sanitkou, než abys to se mnou vyřešil?“
„Ano.“
„Ty jsi fakt dítě!“
„A ty jsi důvod, proč děti utíkají z domu!“
Napětí by se dalo krájet. My jsme stáli mezi nimi jako rozhodčí na boxu, akorát bez rukavic a s fonendoskopem.
Nakonec muž opravdu nastoupil do sanitky. Seděl na lehátku, ruce v klíně, výraz totální porážky.
„Bolí vás něco?“ ptá se lékař naposledy.
„Jo.“
„Co?“
„Život.“
Diagnóza při předání: žádné somatické potíže. Pouze akutní partnerská krize s potřebou úniku z domácnosti.
Zavezli jsme ho na pohotovost, kde se na něj podívali, změřili tlak, dali mu vodu a poslali ho domů. Jinam. Ke kamarádovi.
A my jsme odjížděli s pocitem, že jsme právě absolvovali nejdražší taxi v historii vztahových konfliktů.
Protože dnešní medicína už neřeší jen infarkty, úrazy a krvácení. Řeší i zraněná ega, tichou domácnost a muže, kteří nechtějí být doma, ale nemají kam jít.
A tak se stalo, že místo zraněného jsme vezli uraženého. Místo pacienta jsme měli partnera. A místo diagnózy jsme měli jednoduchou pravdu:
Nejčastější bolest dnešní doby není na těle.
Je v hlavě.
A někdy i v obýváku.
