Článek
Byla to služba, která se do statistik zapíše jako úspěšná. Pro nemocnici běžná. Pro mě další zářez. Pro rodiny tří lidí zázrak. Pro moje svědomí ale noc, která zůstane.
První přišel ve 02:17. Masivní infarkt. Šedý, zpocený, tlak padal před očima. Katetrizační sál jsme otevřeli během minut. Adrenalin, jasné příkazy, ostré světlo. Tep se vrátil. Srdce se chytlo. Monitor pípá, sestra se na mě podívá a kývne. Žije.
Druhá byla mladá žena po autonehodě. Polytrauma, krev všude, křehké číslo saturace. Intubace, hrudní drenáž, transfúze. Boj o minuty. Když jsme ji předávali na JIP, dýchala stabilně. Žije.
Třetí pacient – starý muž s těžkou sepsí. Dva dny na hraně. Dnes poprvé otevřel oči a stiskl mi ruku. Slabě, ale vědomě. Žije.
Tři životy. Tři rodiny, které budou mluvit o zázraku. Tři příběhy, které by se daly vyprávět jako důkaz, že to má smysl.
Tak proč jsem šel domů s pocitem selhání?
Protože mezi tím byl i čtvrtý.
Přijel pozdě. Nebo jsme reagovali pomalu? Nebo prostě medicína není všemocná? Masivní krvácení do mozku. Už na příjmu bylo jasné, že šance je mizivá. Přesto jsme jeli podle protokolu. CT. Neurochirurg. Intubace. Léky. Všechno, co se má udělat, jsme udělali.
Nepřežil.
A v hlavě nezní tři „zachráněni“. Zní jedno „nezvládli jsme to“.
Medicína je postavená na číslech. Mortalita, morbidita, procenta přežití. Naučí vás odstup. Naučí vás mluvit o smrti v neutrálních větách. „Exitus v 04:52.“ Tečka. Další pacient.
Jenže člověk není tabulka.
Když jsem ráno seděl v šatně, ruce se mi ještě třásly. Únava nebyla jen fyzická. Byla to únava z rozhodování. Z vědomí, že každý příkaz může být poslední. Že každé zaváhání může stát život. Že i když uděláte maximum, výsledek není ve vašich rukou.
Rodiny těch tří zachráněných mě budou považovat za hrdinu. Rodina toho čtvrtého si možná bude klást otázky. A já si je kladu taky.
Měl jsem přijít o pět minut dřív? Měl jsem zvolit jiný postup? Měl jsem víc tlačit na konzilium? Medicína je věda, ale v akutní péči je to i hazard s časem. A čas nevrátíte.
Nikdo vás nepřipraví na to, že úspěch chutná hořce.
Na fakultě vás učí algoritmy. V praxi se učíte nést následky. Naučíte se fungovat s nedostatkem spánku, s tlakem, s odpovědností, která by jinde byla neúnosná. Nenaučíte se ale vypnout hlavu cestou domů.
Když jsem ráno otevřel dveře bytu, děti ještě spaly. Manželka se zeptala: „Jaká byla služba?“
Řekl jsem: „Dobrý. Zvládli jsme to.“
Byla to pravda? Ano.
Byla to celá pravda? Ne.
Zvládli jsme tři. Jednoho ne.
Ve zdravotnictví se mluví o vyhoření, o personální krizi, o přesčasech. Méně se mluví o tichém pocitu selhání, který se lepí na kůži. O tom, že i objektivní úspěch může subjektivně bolet. Že zachráněný život nepřepíše ztracený.
Lékař má být profesionál. Stabilní. Racionální. Ale pod pláštěm je člověk, který si pamatuje tváře. Který slyší poslední nádech. Který si domů nenese jen únavu, ale i otázky.
Zachránil jsem tři životy. Statistiky by mě pochválily. Systém by mě označil za efektivního.
Já jsem si ale cestou domů přehrával ten čtvrtý.
A možná právě to je důvod, proč tu práci ještě dělám. Protože kdyby mi to bylo jedno, bylo by to skutečné selhání.
