Článek
Nabízím procházku, při které nahlédneme na události roku 1968 z různých úhlů pohledu, podíváme se do světa, do minulosti i do současnosti, ukážeme si několik paradoxů, aby bylo vidět, že věci jsou zamotanější, než se může zdát. Rád provokuju, to se o mě ví, nenech se vyprovokovat mými větami, každá z těch vět ti umožní otevřít jiné téma k zajímavé besedě, dohledej si informace, konfrontuj mě, jak ti libo jest a hlavně, udělej si vlastní názor.
Tanky a letadla spojeneckých vojsk Varšavské smlouvy ukončily Pražské jaro a spolu s ním veškeré naděje na „socialismus s lidskou tváří“.
Komunistická strana Československa převzala v roce 1948 veškerou politickou moc v zemi. Nutno dodat, že se tak událo více méně v souladu s platnými zákony, které dokázali komunisté využít a zneužít ke svému záměru. Po pololegálním převzetí moci v únoru 1948 následovalo období politických čistek, vykonstruovaných procesů, při kterých padaly drakonické tresty, včetně trestů smrti. Komunisté se tímto způsobem vypořádali jak se svými odpůrci (Milada Horáková), tak se svými vlastními členy, neboť zároveň probíhal vnitrostranický boj o moc (Rudolf Slánský, Gustav Husák).
Období represí skončilo přibližně okolo roku 1956, kdy Nikita Chruščov přednesl projev O kultu osobnosti a jeho důsledcích. Začalo uvolňování, které v ČSSR vyvrcholilo pražským jarem. Ještě v roce 1956 proběhlo v Maďarsku protisovětské povstání, které bylo sovětskými vojsky poraženo. Oproti pražskému jaru se jednalo o skutečné povstání, které bylo záhy utopeno v krvi. Vzpomínky na neúspěšné maďarské povstání jistě ovlivnily rozhodování československých politiků o 12 let později. Do té doby však nerušeně probíhal obrodný proces.
Komunistická strana si svými reformami získala širokou podporu obyvatel. Československo zažilo během pražského jara doby období nebývalého kulturního rozmachu. Československé filmy sbíraly obdiv a ocenění po celém světě (Forman, Menzel, Chytilová, Vláčil), vznikala nová divadla, domácí hudební tvorba zdárně doplňovala západní vlnu v rytmu Beatles, Rolling Stones, Doors a dalších…
A tohle slavné období přerušily pásy tanků spojeneckých vojsk Varšavské smlouvy.
Jednou z cest, kterou se Československo mohlo v roce 1968 vydat, byla cesta tehdejší socialistické Jugoslávie. Tato země se krátce po skončení II. světové války vymanila ze sovětského vlivu. Úspěšně žila mezi dvěma nesmiřitelnými mocenskými bloky, patřila k zemím, kde vládla komunistická strana, režim v Jugoslávii však byl poměrně liberální, občané Jugoslávie mohli cestovat na Západ, v omezené míře mohli podnikat. Tématem roku 1968 v Československu bylo hledání třetí cesty, spojení sociálních výhod komunismu a západních hodnot svobody a demokracie.
Jugoslávie byla symbolem úspěšné třetí cesty až do roku 1990. Po pádu železné opony tuto zemi zachvátila vlna nacionalismu, došlo k občanské válce a nakonec i k bombardování vojsky NATO.
Nálety, bomby nebyly vyprovokovány nějakým konkrétním zájmem. Mají tedy charakter výlučně humanitární: ve hře tu jsou principy, lidská práva, kterým je přisouzena priorita i vzhledem k suverenitě států. A to dává legitimitu útoku na Jugoslávskou federaci i bez mandátu OSN (La Republicca, Le Monde, autorství chybně připisovánoVáclavu Havlovi)
Vraťme se zpět do roku 1968.
Podobně jako si potřebovalo NATO v roce 1999 obhájit svůj útok na zbytkovou Jugoslávii, snažil se SSSR ospravedlnit napadení Československa. Podobně jako se v roce 1999 USA snažily do útoku na Jugoslávii zatáhnout své spojence, zatáhl i SSSR v roce 1968 do okupace Československa ostatní socialistické země. Kromě svobodné Jugoslávie a stalinistické Albánie odmítlo účast pouze Rumunsko v čele s Nicolaem Ceaușescem.
Samotná okupace Československa měla jen velmi malý počet obětí na životech a ani materiální škody nebyly velké. V knize Okupace 1968 a její oběti autoři uvádí, že v důsledku okupace Československa zemřelo do konce roku 1968 137 Čechů a Slováků.
Vzpomínky na potlačení maďarské revoluce v roce 1956 nejspíš měli vliv na rozhodování, zda se okupaci bránit, či nikoliv. Podobnou roli hráli i vzpomínky na rok 1938, kdy nás západní spojenci obětovali německému nacistickému režimu.
„Zvoní, zvoní zrady zvon
Čí ruce ho rozhoupaly
Francie sladká, hrdý Albion
a my jsme je milovali
Viděl jsem slzy v očích žen
Viděl jsem pěsti zaťaté
Počkejte málo, málo jen
však vy nás poznáte,“ napsal František Halas v roce 1938 v básni Zpěv úzkosti.
Zatímco v roce 1938 nás spojenci obětovali, aby se sami nezapletli do války, v roce 1968 bylo obtížné počítat s případnou pomocí ze Západu z několika důvodů:
- tvůrcem změn a obrodného procesu pražského jara byla Komunistická strana Československa. Reformy šly zhora. Ačkoliv měla KSČ nebývale velkou podporu lidu, učinila řadu ušlechtilých kroků jako zrušení cenzury, myšlenky socialismu a vedoucí úlohy se nejspíš nemínila vzdát. A pokud ano, bylo by to přesně to, čeho se obávali vládci z Kremlu. Před okupací probíhala řada jednání mezi československými a sovětskými komunisty, kde se ti naši snažili těm sovětským vysvětlit, že reformy nejsou proti ideologii marxismu-leninismu a nejsou mířeny proti SSSR.
- na Západě, zejména ve Francii probíhaly v roce 1968 velké nepokoje, studentská revolta ochromila zemi, revoluce v ulicích (Francouzi to tak mají rádi). Část revoltující mládeže sympatizovala s marxismem, dokonce hledaly oporu pro svůj sociální boj v režimech východního bloku. Rozepře mezi Moskvou a Prahou byla pro jejich světonázor přinejmenším obtížně pochopitelná. Někteří dokonce vnímali pražské jaro jako zradu ideálů socialismu.
- USA vedly v téže době brutální válku ve Vietnamu, americká vláda čelila protiválečnému hnutí hippies, které se také čerpalo z levicových ideálů. Ačkoliv válka ve Vietnamu byla zástupnou válkou studené války, jen těžko si lze představit, že by USA, respektive NATO byly ochotné eskalovat konflikt tím, že by pomohli revoluci přímo v členské zemi Varšavské smlouvy. Bylo by to podobné, jako kdyby dnes Rusko zaútočilo na některý členský stát NATO.
Ve Vietnamu USA válčily s nebývalou brutalitou, přesto se jim nedařilo dosáhnout vítězství. Předtím vedla v Indočíně tvrdou válku Francie. Už tahle zoufalá situace na frontě a silné protiválečné mírové hnutí ve vlastní zemi vylučovalo ochotu USA, či Západu obecně, angažovat se ve věci Československa.
O tom jak válka ve Vietnamu probíhala svědčí incident v My Lai.
Masakr v Mỹ Lai byla masová vražda asi 347 až 504 neozbrojených vietnamských civilistů, včetně žen a dětí, kterou spáchali vojáci 23. pěší divize Americal U.S. Army 16. března 1968 ve vesnici Mỹ Lai v době války ve Vietnamu. Před smrtí byly některé oběti znásilněny, zbity, mučeny, zohaveny nebo pobodány a těla některých povražděných byla vojáky znetvořena. Jednalo se o největší známý válečný zločin amerických vojsk v době války ve Vietnamu. Spolu s masakrem v No Gun Ri v korejské válce o osmnáct let dříve byl masakr civilistů v My Lai jedním z největších provedených americkými silami ve 20. století.
V kontextu světových událostí lze říci, že SSSR se snažil zejména o udržení mocenského vlivu v Československu. Byly jsme v očích sovětů součástí nárazníkového pásma mezi východním a západním blokem. Vnímali naše území jako bezpečnostní zónu, která zabrání případnému přímému napadení SSSR ze strany Západu. Tato obava z napadení se zakládala na zkušenosti s útokem nacistického Německa, ale i s útokem Napoleonových armád.
Zatímco v Maďarsku a Německé demokratické republice byly přítomna vojska Rudé Armády už od roku 1945, Československo opakovaně i přes naléhání představitelů SSSR umístění sovětských vojsk odmítalo. Z toho byli soudruzi v Moskvě poněkud neklidní a toužili to změnit, bez ohledu na pražské jaro.
Reformy pražského jara však navíc vzbudily v SSSR obavy ze ztráty vlivu v zemi na hranicích se Západem. Připomeňme si, že okupace Československa se nezúčastnilo Rumunsko, svou cestou šla i socialistická Čína. SSSR měl tedy oprávněné obavy ze ztráty vlivu v Československu a rozhodl se své zájmy upevnit násilně, okupací.
Následky okupace byly relativně malé co do počtu obětí a materiálních škod. Následné represe nenabyly rozměrů jako v 50.letech, nebylo zmanipulovaných procesů, nebyly udělovány drakonické tresty ani tresty smrti. O to větší byly dopady na společnost v oblasti morální a hodnotové.
Umělá inteligence uvádí::
Je důležité rozlišovat mezi událostmi roku 1968 a následným obdobím v Československu, které bylo ovlivněno sovětskou dominancí a komunistickým režimem, ale nebylo přímo spojeno s okupací.
Během invaze vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968 byly zaznamenány ztráty na životech a materiální škody, ale přesný počet obětí a rozsah škod není zcela jasný. Odhady se liší podle různých zdrojů a metodiky.
Krátce po obsazení Československa se sovětská vojska stáhla do kasáren a armády ostatních států opustily zemi. Komunistická strana Československa zahájila „poučení z krizové vývoje“. Za tiché podpory spojeneckých vojsk umístěných v lesích Ralska a Libavy začal proces zvaný „normalizace“.
Komunistická strana vyloučila ze svých řad reformní komunisty a začala pronásledovat každého, kdo se nevymezil proti reformám pražského jara. Spousta lidí byla za své politické názory šikanována, nesměli vykonávat svá povolání, mnoho lidí raději emigrovalo do zahraničí. Lidé se navzájem udávali, režim zavíral své odpůrce do vězení.
Odpůrci režimu se v roce 1977 spojily v hnutí Charta 77. U jejího zrodu stáli Václav Havel a Pavel Kohout a zapojila se významná část české a slovenské inteligence různých názorových proudů, od reformních komunistů z roku 1968, k představitelům pronásledovaných církví, pravicových odpůrců režimu, či umělcům z undergroundu.
Ačkoliv Charta 77 spojila síly odpůrců režimu napříč celou společností, nedosáhla popularity jako hnutí Solidarita v sousedním Polsku. Tím se Československo nakonec stalo jednou z posledních zemí, kde komunismus skončil. Stalo se tak až 8 dní po pádu berlínské zdi, změny režimu začaly na akci pořádané Socialistickým svazem mládeže (tedy režimní organizací), nejspíš však v režii tajných služeb.
Režim s chartisty bojoval různými způsoby. Když nezabrala šikana, ztráta zaměstnání, výhrůžky, přistoupil režim v jednu chvíli k paradoxnímu řešení. Ačkoliv odchod do zahraničí režim nedovoloval, ostře hlídal hranice a za pokus o překročení hranic uděloval tvrdé tresty, na přelomu 70. a 80. let naopak přinutil několik disidentů k nucené emigraci (Pavel Kohout).
Většinu obyvatel se režim snažil přinutit k ideologické poslušnosti a zároveň se snažil „uplatit“ obyvatelstvo materiálními výhodami. Probíhala intenzivní bytová výstavba, rozšiřovala se výroba spotřebního zboží, stavěly se rekreační areály pro organizovanou rekreaci. Režim se urputně snažil demonstrovat vyšší životní úroveň, než byla na Západě. Marně.
Navzdory tomu všemu snažení nebyl bytů dostatek, zboží v obchodech chybělo a stáli se na něj fronty. Západní zboží bylo možné koupit ve specializovaných obchodech Tuzex a jen za speciální poukázky zvané bony. Hlad po západním zboží a lesku reklam rakouské a německé televize byl v roce 1989 pro řadu lidí větším motivátorem pro změnu režimu, než například touha po zrušení cenzury a přístup k zakázané literatuře.
Režim se snažil ideologicky vychovat mládež k obrazu svému. Po vzoru Junáka, avšak na ideologickém základě marxismu-leninismu existovala pionýrská organizace a Socialistický svaz mládeže. Krom toho jestvovala spousta zájmových kroužků, řada z nich pracovala pod SVAZARMem (Svaz pro spolupráci s armádou). V 80.letech však mnoho lidí, kteří v těchto organizacích pracovala, sama nevěřila vládnoucí ideologii. Koncem 80.let většina společnosti žila v prapodivném rozporu, kdy se některé věci mohou říkat jen doma a některé se musí říkat ve škole a v práci, aby byl klid.
V rámci SVAZARMu, i v rámci pionýra a SSM fungovala řada organizací, jejichž vedoucí nebyli loajální režimu, ale nedávali to najevo, snášeli trpělivě přiměřené množství ideologie a věnovali se svým zájmům. Takto fungovaly například počítačové kroužky a v nich začínali zakladatelé úspěšných českých softwarových firem jako Avast a nebo Software 602 (Číslo 602 v názvu firmy je odkazem na pořadové číslo základní organizace Svazarmu).
Dalším paradoxem normalizace bylo to, že v čele země stáli lidé roku 1968, nikoliv jejich odpůrci. Od roku 1975 byl prezidentem Gustav Husák, sám oběť procesů 50.let a člověk pražského jara. Před ním byl prezidentem Ludvík Svoboda, taktéž reformní komunista a muž roku 1968. Ani jeden z nich, zejména ze zdravotních důvodů nebyl schopen oponovat probíhající normalizaci a morální devastaci národa.
Pro srovnání, v sousedním Maďarsku vládl od roku 1956 sověty dosazený János Kádár. Navzdory tomu, a nejspíš i navzdory Kádárovi samotnému se během 80.let Maďarsko stalo zemí, kde se začaly poměry opět uvolňovat. Pro toto období se vžil název „gulášový socialismus“. Z Československa se do Maďarska jezdilo nakupovat u nás nedostupné západní zboží a jezdilo se tam na koncerty západních kapel (například Queen).
Maďarsko nakonec byla první země, spolu s Polskem, která na sklonku 80.let dospěla ke svobodným volbám. Dne 16. června 1989 na smuteční slavnosti na počest maďarského povstání proti komunismu v roce 1956, vystoupil mladý liberální politik, který se vyslovil pro uspořádání svobodných voleb a odchod sovětských vojsk z Maďarska. Za svá slova sklidil bouřlivý potlesk. Jeho jméno je Viktor Orbán.
V Československu k takovému vývoji nedošlo a země byla během 80.let v morálním rozkladu. Nejlépe si to můžeme ukázat na vlastním životopise současného prezidenta České republiky, Petra Pavla, který v 70 a 80.letech patřil k těm, kteří režimu věřili, či možná předstírali, že mu věří z kariérních důvodů.
>„Velký vliv na mé pozdější názory mělo léto roku 1968. Tehdy byli u nás na návštěvě přátelé ze Sovětského svazu, právě na kontrastu mezi nimi na jedné straně a protisovětskými náladami na druhé mi otec srozumitelně k věku vysvětlil podstatu situace. Bylo to účinnější než cokoliv jiného a také trvalejší. Posměch ve škole ze strany spolužáků pro mou obhajobu našich přátel mne v názoru pouze utvrdil.“
Petr Pavel (vlastnoruční životopis, 1987)
