Článek
Tak co, už sis našla chlapa, zeptala jsem se kamarádky, když jsme se asi po měsíci sešly na kafe. Její odpověď mě šokovala.
Zklamání v lásce supluje psí láska
S Alžbětou se znám už snad sto let. No dobře, tak staré ještě nejsme. Ale opravdu se známe od školky a přátelství nám vydrželo až doteď. Nevídáme se sice už tak často jako dřív, ale víme toho o sobě pořád dost, vlastně téměř všechno. To téměř jsem dala schválně, protože jsem si až do posledního setkání opravdu myslela, že Bětka hledá chlapa. Mýlila jsem se.
Moc dobře vím, že to v životě neměla jednoduché. Její táta dost pil a zemřel, když byla Bětka malá. To ji hodně zasáhlo a odráželo se to pak i na jejích milostných vztazích. Vždycky říkala, že pokud se v okruhu několika kilometrů vyskytne nějaký grázl, je 99procentní pravděpodobnost, že s ním začne chodit. Nejinak tomu bylo i naposled – kopačky mu dala, když k ní domů nastoupili exekutoři v doprovodu policie, protože její „milovaný“ jí jaksi zapomněl říct, že je zadlužený až za uši. A tak si Bětka v zoufalství pořídila psa.
Štěně jako balzám na duši
Nějaká kolegyně z práce ji chtěla vytrhnout ze zoufalství a zklamání, které prožívala, a tak jí domluvila štěně od známých. Směska, co ves dala, ale Bětka okamžitě propadla jeho kouzlu. A jak sama říká, konečně se zamilovala do toho pravého. Spí se psem v posteli, jezdí s ním na výlety, povídá si s ním, kouká s ním na televizi. Akorát na to kafe ho – naštěstí – nevzala.
Je to pro ni prý balzám na duši, který nikdy nezažila. A chlapa už prý nechce ani vidět, radši prý si pořídí ještě další čtyři psy, než by si domů nastěhovala dalšího zoufalce.
Namísto dětí a rodiny psí máma
Svým způsobem ji chápu, prožila hodně zklamání, ale opravdu musí ve čtyřiceti žít jako ovdovělá důchodkyně? Plánovala děti, rodinu a najednou jí stačí pes? Nebo teda několik psů… Snažila jsem se jí promluvit do duše, vysvětlit, že bude jednou litovat toho, že nemá děti. Ale nechce o tom vůbec slyšet. Řekla mi, že jestli budu mluvit jako její matka, tak jsme spolu skončily… To dopustit nechci, ale opravdu si nemyslím, že být psí mámou je život naplňující poslání… Nebo snad ano?
