Článek
Před lety, po několika hrozných vztazích, jsem potkala muže. Byla to láska jako trám – šílená chemie, hluboká důvěra, nádherný vztah. Bohužel dostal práci v zahraničí, aniž by se zeptal, co chci já. Rozchod byl hrozně bolestivý. Přesto jsme se po něm občas vídali, kdykoli zavítal zpět do České republiky. Ale postupně mi docházelo, že ve vztahu mnou pohrdal, a tak jsem si řekla, že musím jít dál.
Po nějaké době jsem potkala ženu a nikdy bych to nečekala , ale zamilovala jsem se do ní. Nabídla mi něco, co jsem nikdy předtím nezažila, a mohu říct, že poprvé ve vztahu jsem mohla být skutečně sama sebou. Vybudovali jsme spolu tak silný vztah, že jsme se dokonce vzali. Moje žena je mi obrovskou oporou a hluboce mě miluje.
Asi teď čekáte, co z toho bude, a ano, přijde nějaké to „ale“…
I když svou ženu z celého srdce miluju a nesmírně si jí vážím, i po těch letech mám v srdci stále i toho ex. Nebudu lhát – čas od času si s ním píšu. Ale během let manželství s mou ženou jsem s ním nebyla ve styku.
Píšu si s ním – ano, milujeme se, a naše zprávy mají i sexuální podtext. Neodsuzujte mě za to, že jsem vdaná a žiji „na dvě strany“. On ví o mé ženě, ale ona by to nikdy nepochopila. Nevěří, že by člověk mohl milovat dva lidi.
Takže musím mazat zprávy, psát mu jen tehdy, když jsem sama, říkat si: „Je to můj život, dělej, co chceš.“ Na druhou stranu mě vlastně ničí to, že svou ženu tahám za nos. Kdyby na to přišla, zničila bych tím veškerou důvěru, kterou ke mně má, a přišla bych o ni – a to nechci, protože jsem si vybrala ji, i navzdory tomu, že miluji i jeho.
Vaše zmatená
