Článek
Babičky. Jsou to takové studnice moudrosti, životních zkušeností a občas i… lehce problematických názorů. Miluji tu svoji nade vše, to bez debat. Ale občas, když spustí, tak si říkám, jestli nežijeme každá v úplně jiné dimenzi. Včera jsme seděly u kafe a cukroví, klasická idylka, dokud se konverzace nestočila na „dřív to bylo lepší“. A hádáte správně, tentokrát to odnesly ženy. Přesněji řečeno, moje generace žen.
„Dřív byly ženské hezčí,“ prohlásila babička s takovou samozřejmostí, jako by konstatovala, že venku prší. Pokračovala s tím, že prý byly přirozenější, měly zdravější barvu a tak vůbec. No dobře, to bych ještě zkousla. Možná je to jen nostalgie, říkala jsem si. Možná si prostě pamatuje ty největší krásky své doby a srovnává je s náhodným vzorkem současných dívek. Ale pak přišla rána pod pás.
„A ty, holka moje, ty jsi takový slabší ročník, obličejově,“ dodala s lehkým povzdechem a poplácala mě po ruce.
A v tu chvíli se ve mně míchalo všechno. Láska k babičce, která mi to samozřejmě nemyslela zle. Zmatek, protože co na to říct? Vztek, protože tohle prostě nemůže myslet vážně, že ne? A trocha té typické, lidské nejistoty, která se ozve vždycky, když ti někdo zpochybní to, jak vypadáš. Zvlášť, když je to někdo, koho miluješ a vážíš si ho.
„Babi, co to povídáš?“ vypadlo ze mě spíš jako vzdech.
„Ale no tak, vždyť víš. Ty rysy, celkově. Dneska to máte takové… nevýrazné. My jsme měly ty tváře plnější, ty oči takové jiskrnější. A nemalovaly jsme se tak,“ vysvětlovala mi dál a já si v duchu představovala, jak asi vypadám teď – asi jako rozmazaná fotka z devadesátek.
Babička asi zapomíná, že i její generace měla svoje trendy. A že ty fotky, co má v albu, jsou vybrané, naaranžované a často retušované už tehdy, jenomže bez Photoshopu. A že se taky malovaly. Jenom jinak. A že se rveme s úplně stejnými problémy jako ony, jenže pod jiným tlakem.
Když se zamyslím nad tím, co řekla, vlastně mě to přivedlo k zamyšlení. Co to vlastně znamená „být hezká“? A proč se krása tak neustále srovnává mezi generacemi? Pro babičku je krása spojená s něčím, co zná z mládí. S plnými tvářemi, s přirozeností (podle jejích měřítek), s tím, jak se věci dělaly dřív. Ale co je na tom tak odlišného?
Dneska máme nekonečné možnosti. Od make-upu, který umí vykouzlit obličej, jaký si jen přejete, přes filtry na sociálních sítích, které z vás udělají dokonalého avatara, až po zákroky, které změní, co si jen zamanete. Jsme zahlcené dokonalými obrázky z internetu, celebrity vypadají vždycky bezchybně a na každém rohu vám někdo radí, jak být „lepší verzí sebe sama“. A babička na to kouká a říká si: „No jo, ale dřív to bylo prostě přirozenější.“
Možná babička jenom narazila na to, co se děje se standardy krásy. Ty se neustále mění. Co bylo krásné před padesáti lety, nemusí být krásné dnes. A naopak. Dřív se cenila určitá plnost, ženskost, zdraví. Dneska je to spíš o vyrýsovaných postavách, ostrých rysech a „bezchybné“ pleti, často dosažené za pomoci filtrů a úprav.
Ale je to opravdu tak, že jedna generace je „hezčí“ než druhá? Pochybuji. Myslím, že každá doba má své ikony krásy a své trendy. A každá žena si najde svůj způsob, jak se cítit krásná. Jestli je to s make-upem, nebo bez něj, jestli se rty zvýrazněnými rtěnkou nebo s „nahou“ pletí. Jde o to, jak se cítíme my samy.
A upřímně, když se podívám na své kamarádky, na ženy kolem sebe, vidím tolik druhů krásy! Vidím ženy silné, chytré, vtipné, s jiskrou v oku a s touhou žít. Některé s nalíčenými rty, některé s pihami a bez make-upu. Některé s dokonalou postavou, jiné s křivkami. A všechny jsou krásné, každá svým jedinečným způsobem.
Babiččina slova mě sice na chvíli zarazila, ale nakonec jsem si uvědomila jednu věc. Krása není jen o obličeji. Není to jen o „rysech“ nebo o tom, jestli jsme „silnější“ nebo „slabší ročník“. Je to o tom, co vyzařujeme. O energii, o úsměvu, o tom, jak se cítíme ve své vlastní kůži. A víte co? Cítím se dobře. Cítím se silná. A to, že babička preferuje plnější tváře, neznamená, že ty mé nejsou hezké.
Takže babičce jsem řekla, že ji miluji a že jsem ráda, že ona je pro mě ta nejkrásnější babička na světě. A poplácala jsem ji po ruce. A pak jsem si v duchu řekla, že příště, až se mi bude snažit vsugerovat, že jsem obličejově „slabší ročník“, jí prostě ukážu selfie s filtrem, kde budu vypadat jako hollywoodská hvězda. A budu se smát. Protože krása je subjektivní. A hlavně je v nás, ne na povrchu. A v tom, že se nenecháme nikým přesvědčit o opaku. Ani vlastní babičkou.
