Článek
Ráno začínalo docela běžně. Děti si odkládaly bundy, z tašek vytahovaly sešity, mezi lavicemi se ozývalo švitoření. Všechno se točilo kolem toho, kdo co dostal na svačinu – klasické téma každého školního dopoledne. Většina vytahovala housky se šunkou, jablka, někdo sušenku. Ale když přišel na řadu malý Matěj, najednou se všechno zastavilo.
Matěj otevřel krabičku a v ní ležela věc, která do školní jídelny tak docela nepatřila. Nebyla to obyčejná houska ani bageta. Jeho babička mu zabalila pořádný kus domácí sekané, ozdobený kyselou okurkou a k tomu přiložila voňavý koláč s povidly. Vůně se okamžitě rozlila po třídě, tak silná, že přehlušila i typický pach temper a voskovek.
Děti zpozorněly. Nejbližší spolužáci se naklonili, jako by objevili poklad. „Co to máš?“ vydechl jeden. Matěj, trochu pyšný a trochu nesvůj, odpověděl: „To mi udělala babička. Prý abych měl pořádnou svačinu, ne jen rohlík.“
Za pár sekund kolem něj stálo půl třídy. Někdo chtěl kousek ochutnat, jiný jen obdivně koukal. Vůně se nesla chodbou, až přilákala děti z vedlejší třídy. A pak to začalo – hluk, šum, smích, pobíhání. Někdo vykřikl, že takovou svačinu by chtěl taky. Jiní začali nadávat na své mámy, že jim dávají jen jogurty. Celá atmosféra se proměnila v malé školní tržiště, kde hlavní komoditou byla babiččina sekaná.
Paní učitelka se nejprve snažila situaci uklidnit. „Děti, posaďte se, je to jen svačina!“ Ale bylo to marné. Všichni chtěli vědět, co Matěj ještě v krabičce schovává. Když vytáhl koláč, zaznělo kolektivní „oooooh“, jako by právě odhalil zlatý pohár.
Učitelka zvedla telefon a šeptem něco řekla. O pár minut později se ve dveřích objevila paní ředitelka. Malá, energická žena s přísným pohledem, kterého se báli i učitelé. Vstoupila do třídy, ruce v bok, a hlasem, který nikdo neměl chuť zpochybňovat, řekla: „Co se tu děje?“
Třída okamžitě ztichla, jen Matěj držel v ruce koláč, a ten kontrast působil skoro komicky. Děti se rozutekly zpátky na místa, jako by se nic nestalo. Ředitelka si přivolala učitelku a ta jí rychle vysvětlila, že celou rozruch způsobil chlapec se svačinou od babičky.
Ředitelka si nechala zavolat i Matěje. Předstoupil před ni, trochu vystrašený, ale pořád svíral krabičku, jako by to byla jeho jediná záchrana. „Matěji, ukaž mi, co máš,“ požádala ho ředitelka už mírnějším tónem. Otevřel víko a předvedl sekanou i koláč.
Ředitelka zvedla obočí, ale ne kvůli tomu, že by byla naštvaná. Spíš ji překvapila vůně a pečlivost, s jakou byla svačina připravená. „Tohle dělala tvoje babička?“ zeptala se. Matěj přikývl. „No… nedivím se, že to vzbudilo takový rozruch.“
Pak ale nastalo ticho. Ředitelka se rozhlédla po třídě a pronesla krátkou řeč. Řekla, že svačina je důležitá, ale že není důvod kvůli ní dělat takový poprask. Že každý má něco jiného a že závist nebo posměch do školy nepatří. Děti seděly jako přikované, protože věděly, že když ředitelka mluví, není radno ji přerušovat.
Když domluvila, obrátila se zpátky k Matějovi. „Ale tvoje babička si zaslouží pochvalu. Takovou svačinu jsem dlouho neviděla,“ usmála se a vrátila mu krabičku. Ten úsměv byl možná důležitější než celá ta sekaná. Matěj se narovnal, oči mu zazářily a byl na babičku pyšný ještě víc než předtím.
Zbytek dne už probíhal klidněji, ale mezi dětmi to zůstalo tématem číslo jedna. Každý si v duchu porovnával, co má on, s tím, co měl Matěj. A mnozí doma večer začali maminkám vyprávět, že by rádi taky něco „od babičky“ – a ideálně takové, aby to vzbudilo stejnou pozornost.
Ředitelka se pak v kabinetu zasmála a poznamenala, že kdyby všechny problémy ve škole byly jen o svačinách, měla by o starost míň. Ale zároveň to byla malá připomínka, jak i zdánlivá maličkost může rozpoutat bouři.
Matěj doma celý příběh převyprávěl. Babička se smála, že nečekala, že z jedné sekané bude taková sláva. A příště mu do školy raději dala jen obyčejný chleba se sýrem. „Ale ten koláč si nenechám vzít,“ řekl Matěj rozhodně.
