Článek
Takže jdu si takhle s kamarádem na večeři. Celý natěšený, že si po dlouhé době pořádně užijeme pánský večer, pokecáme, dáme si něco dobrého. Prostě pohoda. Restaurace vypadá fajn, decentní, příjemná atmosféra. Sedneme si ke stolu, prolistujeme jídelní lístek a už si v duchu představuju ten obří steak nebo pořádnou porci těstovin, prostě něco, co uspokojí můj dospělácký hlad. Objednáme pití, vtipkujeme a užíváme si, že jsme konečně vypadli z kolotoče povinností. A pak přijde ten moment. Číšník přinese jídlo. Mně položí před nos talířek. Malinký, roztomilý talířek. A na něm… no, řekněme, že to vypadalo jako degustační menu pro trpaslíky. Nebo spíš pro pětileté dítě. A pak mi to došlo. On mi donesl dětskou porci. A ta jeho otázka, pronesená s úsměvem, který v tu chvíli působil spíš jako kudla do zad: „Stačí, mladý pane?“
V ten moment se mi zastavil svět. Mladý pane? Dětská porce? Mně? Vždyť už dávno nejsem žádný mladý pan, natož dětský! V duchu mi blesklo všechno – vrásky kolem očí, sem tam šedivý vlas, bankovní účet s hypotékou, děti, co už mi pomalu přerůstají přes hlavu. A tenhle mladík mi přinese porci pro prcky a osloví mě „mladý pane“! Jako bych měl jít rovnou dodětského koutku, než se mi připraví kašička.
První, co mě napadlo, bylo se ohradit. Hlasitě. „Promiňte, ale já jsem si objednal normální porci! Nejsem žádný junior!“ Ale pak jsem se na tu porci podíval znovu. Ten kousek masa, pár hranolek a nějaká ozdoba, co vypadala jako květák pro panenky. A najednou mi to přišlo neuvěřitelně vtipné. Jako by mi vesmír poslal zprávu. Zprávu o tom, že by možná nebylo od věci trochu zpomalit. Že se možná tvářím moc mladě, nebo naopak moc unaveně, až to číšníka zmátlo.
A tak jsem se rozesmál. Ne jen tak z povinnosti, ale upřímně. Kamarád na mě koukal, jako bych se zbláznil. „Co blbneš? Vždyť ti donesl dětskou porci!“ A já mu to vysvětlil. Že je to vlastně skvělé. Že to znamená, že buď vypadám na dvacet, nebo že si ve svém životě ještě pořád udržuji jistou nevinnost a dětskou radost, kterou si ten číšník spletl s věkem. A tak jsem se rozhodl přijmout svou junior identitu pro tento večer.
Začal jsem na tu porci koukat s odstupem. Žádná velká očekávání, žádné přejídání. Jen malá, úhledná porce, která mě nebude tížit. A víš co? Bylo to vlastně příjemné. Nemusel jsem se cpát do prasknutí, cítil jsem se lehčí a svobodnější. A najednou mi ten zážitek, který začal jako trapas, přišel jako docela fajn zpestření.
Samozřejmě, že jsem si nakonec objednal ještě něco k tomu, protože ten můj dospělácký žaludek se přece jenom ozval. Ale ten první dojem, to překvapení, ta dětská porce, se mi vryla do paměti. Jako taková malá připomínka, že občas je dobré se na sebe podívat očima někoho jiného. A pokud tě ten někdo vidí jako „juniora“, možná to není špatně.
A když se o tom teď bavím s kamarády, všichni se smějeme. Protože to je přece jen takový milý, i když trochu zmatený, kompliment, co myslíš? Že ti na třicet, čtyřicet, padesát nebo kolik prostě někdo tipne o dvacet let míň. A jestli k tomu přidá i dětskou porci, tak to je bonus. Znamená to, že máš duši mladou jako proutek, i když tvoje občanka říká něco jiného.
Takže teď už vím, že až mi příště číšník donese něco, co vypadá jako jídlo pro plyšáky, nebudu se urážet. Jen se usměji, poděkuji a možná si v duchu zanotuji nějakou dětskou písničku. Protože někdy je fajn být na chvíli zase dítětem. A hlavně se u toho umět zasmát. Tomu číšníkovi, té situaci, a hlavně sobě. Protože život je moc krátký na to, abychom se brali moc vážně, když nám někdo přinese mrňavý talířek.
