Článek
Je páteční podvečer, slunce se opírá do historických fasád a já si to štráduju po Staromáku. V jedné ruce kafe z mé oblíbené kavárny, v druhé taška s knížkou, co čeká na přečtení. Pohoda, klídek, tabáček. Najednou se přede mnou z ničeho nic zjeví figura. Mladík. Tipuji tak dvacet, pětadvacet, možná o něco víc. Vypadá jako vystřižený z katalogu – vysoký, úsměv od ucha k uchu a v očích takový ten nefalšovaný, zvědavý pohled. Zastaví se přímo přede mnou, zablokuje mi cestu a spustí na mě anglicky s takovým tím roztomilým přízvukem, co zní jako kombinace jižanské pohostinnosti a newyorské dravosti.
„Excuse me, ma’am,“ začne. Ma’am. Už tady mi cukly koutky. Ma’am se říká starším dámám, ne dvacetiletým holkám, co si zrovna koupily lístky na koncert, kam chodí i středoškoláci. Ale budiž, nejsem žádná snobka, beru to s nadhledem. Možná je z kultury, kde se to takhle říká. Pokračuje dál, že prý jsem mu strašně povědomá, že mě určitě odněkud zná. Už už se mi vybavují všechny ty trapné situace, kdy si mě někdo splete se sestrou své kamarádky nebo s herečkou z béčkového filmu. Ale to, co následovalo, překonalo veškerá má očekávání.
„You know what?“ vypálil na mě s takovým nadšením, že jsem málem upustila kafe. „You could be my mother!“ Matka ? V tu chvíli se mi v hlavě rozjel kolotoč. Matka? Mám být matkou někomu, kdo vypadá jako by mohl hrát ve filmovém remaku seriálu „Beverly Hills 90210“? Mně, co si ještě občas na Vánoce přeju Lego? Mně, co se občas probudí s pocitem, že by si chtěla dát cereálie s pohádkovou luhou a u toho sledovat Rákosníčka? Mně, co si loni koupila vstupenky na festival a skákala tam s o generaci mladšími fanoušky?
Zachovala jsem kamennou tvář, i když vnitřně jsem se chechtala tak, že mi bránice hrozila prasknutím. Zhluboka jsem se nadechla a s lehkým úsměvem jsem mu odpověděla, že by to bylo celkem zajímavé, vzhledem k tomu, že jsem mladší než on. Vytřeštil oči. Chvíli na mě koukal, pak se mu na tvář pomalu začala vkrádat červená barva. Vypadal, jako by mu někdo oznámil, že Vánoce byly zrušeny. Začal se omlouvat, koktat, gestikulovat rukama, že to tak nemyslel, že je to jen takové přirovnání, že jsem prostě vypadala jako někdo, koho zná, a bla bla bla. V podstatě se snažil sám sebe zahrabat do země.
Upřímně, nebrala jsem to nijak osobně. Spíš mě to pobavilo. Život je plný absurdních momentů a tenhle se zapsal do mého osobního žebříčku hodně vysoko. Představovala jsem si, jak bych asi vypadala, kdyby mi bylo o dvacet let víc a on byl můj syn. Asi bychom spolu chodili na pivo, smáli se vtipům, co by nikdo jiný nechápal, a on by mi vyprávěl o svých randících eskapádách, zatímco bych mu radila, ať se na to vykašle a radši si koupí dobrou knížku.
Nakonec jsme se rozloučili s úsměvem. On se ještě jednou omluvil, já ho ujistila, že je všechno v pořádku, a každý jsme si šli po svém. Celou cestu domů jsem se musela smát. Někdy se stane, že se ti v hlavě usadí takováhle historka a jen tak si ji tam převaluješ, dokud nezískáš odstup. A tenhle kluk mi ho dal. Nejenže mi připomněl, že věk je jenom číslo, ale taky to, že smysl pro humor je ta nejlepší obrana proti všem těm malým životním trapnostem. A taky, že občas není na škodu, když tě někdo hodí do úplně jiné role, i když jen na pár vteřin. Kdo ví, třeba se z něj jednou stane úspěšný režisér a natočí film o matce, kterou potkal na Staromáku a která byla mladší než on. A já si pak řeknu: „To je on! Ten, co ze mě udělal matku.“
