Článek
Bylo odpoledne, seděly jsme s dcerou na pohovce a já se snažila dohnat, co se stalo ve škole. Měla jsem pocit, že je něco špatně, protože byla poněkud roztržitá a tiše si pohrávala s prsty.
„Mami,“ začala náhle, „já… já nemám ráda tátu.“
Zastavila jsem se a zírala na ni. „Jak to myslíš?“ zeptala jsem se opatrně.
„Protože má jinou kamarádku,“ odpověděla s vážnou tváří.
Moje první myšlenka byla šok. „Cože? Má tátova kamarádka něco společného s tebou?“
„Ne! Ale… prostě… nechápu, proč s ní tráví tolik času a ne se mnou,“ vysvětlila, stále zklamaně a trochu uraženě.
Seděla jsem vedle ní a snažila se najít správná slova. Nechtěla jsem, aby si myslela, že ji nebereme vážně, ale zároveň jsem tušila, že realita bude trochu jiná, než si představuje.
„Víš, miláčku,“ začala jsem opatrně, „táta má spoustu přátel a někoho, s kým si prostě rád povídá. To neznamená, že tě má méně rád nebo že tě nemiluje.“
Dcera však zavrtěla hlavou. „Ale já… já nechci, aby měla všechno to, co já, a aby s ní byl pořád venku. Připadá mi, že já… já už pro něj nejsem nejdůležitější.“
Pocítila jsem soucit a snažila se jí vysvětlit, že každý má právo na přátele, ale zároveň je úplně normální, že se někdy děti cítí odstrčené. „Vím, že je těžké vidět, jak táta tráví čas s někým jiným. Ale můžeš se s ním také domluvit, že spolu uděláte něco jen vy dva,“ řekla jsem, snažíc se ji uklidnit.
V ten moment se objevila její typická upřímnost: „Ale mami… já myslím… já vlastně myslím jeho kamarádku z práce, ne tebe…“
Zůstala jsem chvíli zaražená, než jsem si uvědomila: ona mluvila o jeho kolegyni, se kterou často chodil na obědy. „Ah,“ řekla jsem tiše a pak jsme obě vybuchly smíchem. Celá situace byla napjatá, dokud se nevyjasnilo, co měla dcera vlastně na mysli.
„Takže si myslíš, že táta má víc rád tu paní z práce než tebe?“ zeptala jsem se, smějíc se.
„No… jo, protože s ní mluví o práci a já nechápu všechno, co říkají,“ přiznala a zrudla při představě, jak je to hloupé.
Vysvětlila jsem jí, že dospělí mají různé vztahy – kamarády, kolegy, známé – a že to vůbec nesnižuje to, jak moc nás mají rádi. „Táta tě miluje stejně, a i když mluví s kolegyní, to nemá nic společného s tím, jak moc má rád svou dceru,“ řekla jsem.
Potom jsme si sedly a já jí ukázala fotky z rodinných výletů, kdy byl její táta jen s ní – a připomněla jí, kolik společného času spolu mají. Smáli jsme se nad všemi trapasy, které stihli spolu za poslední rok.
Po chvíli se uvolnila, a já jsem měla pocit, že se situace úplně obrátila. Dcera začala vyprávět, jak by chtěla, aby s tátou podnikli něco jen oni dva – den v parku, návštěvu zoo, cokoli. „Tak to uděláme,“ slíbila jsem. „Zítra naplánujeme něco jen pro vás dva.“
Nakonec jsem si uvědomila, jak důležité je včas vysvětlit dětem, že vztahy dospělých a jejich kamarádů nejsou hrozbou. Dcera si potřebovala ujasnit, že její místo v rodině je nezpochybnitelné, a já jsem se ujistila, že to chápe.
Večer jsme všichni tři seděli u stolu a dcera nadšeně vyprávěla, jak si na zítra naplánovala program jen s tátou. Všichni jsme se smáli a já jsem byla ráda, že malý nedorozumění skončilo dobře.
Takové situace nám připomínají, že děti někdy vidí věci velmi doslovně, a že drobná nedorozumění mohou vyvolat obrovské emoce. Ale také ukazují, jak důležitý je dialog a vysvětlení. A nakonec – malý smích a společné chvíle dokážou všechno napravit.
Dcera se nakonec usmála a řekla: „Takže táto, máš mě pořád stejně rád?“
„Samozřejmě,“ odpověděl její táta a objal ji.
A já jsem si pomyslela, že i když děti občas přehánějí, jejich upřímnost je osvěžující a často přináší chvíle, kdy se musíme smát sami sobě i tomu, jak vážně všechno bereme.
