Článek
Uf, tak tohle je rána přímo na solar, co? Vánoce. Rodina. Klid, mír, pohoda… a najednou přijde dcera s tím, že ty její svátky klidu a míru budou jinde. U EX. A ten důvod? „Prý se tam míň mluví.“ No tak to je trefa, co ti budu povídat. Jako by ti někdo místo cukroví naservíroval hromadu nevyřčených výčitek zabalených v třpytivém papíře.
Přiznám se, že ve mně by to v první chvíli cuklo. Míň mluví? Jakože my snad mluvíme MOC? Co to jako znamená? Že jsme jako nějaká ukecaná sebranka, co se o Vánocích neudrží a plácá páté přes deváté, zatímco u ex-manžela panuje blahodárné ticho, přerušované jen praskáním krbu a šustěním balicího papíru? Představuji si to: ticho, jen zvuk vidliček cinkajících o talíře, občasné „podej sůl, prosím“, a pak zase ticho. Jako v klášteře. Ale s dárky. A to jako dcera preferuje?
Ale víš co? Po tom prvotním šoku, který se mísí s uraženou ješitností a lehkou paranoiou, přichází ta druhá fáze. Fáze zamyšlení. A možná i trocha humoru, protože co jiného nám v takových chvílích zbývá. Dcera, naše milovaná ratolest, která nám ještě nedávno vyprávěla o každém kamínku, který našla na cestě, najednou touží po tichu. Po méně mluvení.
A začne se mi to skládat. U nás doma je to přece jenom živé. Babička se ptá na školu, teta se zajímá o vztahy, strýc se pustí do politiky. Každý má potřebu něco říct, něco se zeptat, něco okomentovat. A i když to myslíme dobře, i když je to z lásky, pro někoho, kdo má rád svůj klid, to může být peklo na zemi. Představ si to: Ježíšek sotva dorazí, a už se na tebe sesype lavina otázek a poznámek. „Už sis vybrala vysokou?“ „Jak ti to jde s tím klukem?“ „Nezapomeň, že příští rok už budeš dospělá!“ Není divu, že se z toho někomu zatočí hlava.
A najednou vidím tu scénu u bývalého. Ticho. Klid. Možná jen táta a dcera, nebo malý okruh lidí. Žádné dlouhé proslovy o tom, co se za rok stalo a co se bude dít. Žádné povinné úsměvy, když tě už popáté někdo obejme, protože „jsou Vánoce“. Jen pohoda. Možná je tam televize zapnutá, hraje nějaký vánoční film a nikdo nic neřeší. Jen jsou. A to je pro dceru, zdá se, lákavé.
Je to takový lakmusový papírek na to, jak my, rodiče, vnímáme Vánoce. Pro nás je to kolikrát o té tradici, o tom, že se musíme všichni sejít, musíme si povídat, musíme se smát, i když už jsme unavení a přejedení. Pro děti to ale může být spíš výkon. Vystoupit ze své bubliny, interakce, sociální dovednosti na plné obrátky. A když to někde jde bez toho, proč to nevyužít?
Takže co teď? Plakat do polštáře, že už nás dcera nemá ráda a vyměňuje nás za „tiché“ Vánoce? Kdepak! To by byla škoda každé slzy. Můžeme si z toho vzít ponaučení. Možná bychom si i my sami občas přáli, aby se u vánočního stolu míň mluvilo a víc bylo. Abychom si jen tak sedli, pozorovali plápolající svíčky a nechali se unášet tou zvláštní atmosférou, aniž bychom museli odpovídat na otázky o svém životě.
A navíc, je to přece jen jedna z mnoha věcí, které nás s dětmi učí život. Že se naše představy o „ideálních Vánocích“ mohou lišit. Že naše děti mají své vlastní potřeby a touhy, které se nemusí vždy shodovat s těmi našimi. A že je v pořádku, když si jdou za svým klidem, i když to znamená, že část svátků stráví u „konkurence“.
Takže až se tě příští rok dcera zeptá, jestli může jít na Vánoce k tátovi, už nebudeš uraženě špičatit rty. Jen se usměješ a řekneš: „Jasně, zlato. U nás to zase rozjedeme pořádně s mluvením, ať máš na co vzpomínat, až tam budete poslouchat cvrčky.“ Protože koneckonců, mít dceru, která ví, co chce a nebojí se si o to říct, i když je to trochu neobvyklé vánoční přání, to je taky takový malý dárek, co myslíš? A třeba se časem naučíme u vánočního stolu víc mlčet. Nebo se aspoň pokusíme. Ale slibuji, že bez drbů to nepůjde.
