Článek
Můj život byl vždycky tak nějak spořádaný. Dvě děti, muž, práce, dům, zahrada. Všechno hezky nalajnované, předvídatelné. A moje dcera? Vždycky byla ta rozumnější, ta, co se držela pravidel. Puberta u ní probíhala spíš v tichosti, bez velkých výbuchů a dramat. Věděla jsem, že občas něco zatají, ale to je normální. Věřila jsem jí. Věřila jsem, že mi řekne ty důležité věci. Byla jsem na ni pyšná, že je samostatná a že už si umí zařídit svoje věci.
Až do jednoho slunného odpoledne, kdy se mi ten můj spořádaný svět rozpadl na pixelové kousky. Seděla jsem na gauči, káva v ruce, a bezmyšlenkovitě jsem si projížděla Instagram. Fotky kamarádek z dovolených, recepty na zdravé saláty, vtipná videa s koťaty. Prostě běžný den na sociálních sítích. A pak jsem ji uviděla. Naši dceru. Stála tam, uprostřed davu, vlasy jí vlály ve větru, na tváři úsměv od ucha k uchu. Za ní zářilo obrovské pódium a nad ním nápis s názvem festivalu. Festivalu, o kterém se u nás doma mluvilo s despektem jako o „tom kraválu, kam jezdí jenom divní lidi“. A ona tam byla. Moje dcera. Srdce se mi zastavilo. Káva se rozlila na gauč. V první chvíli jsem si myslela, že je to nějaký podvrh. Že je to fotomontáž. Nebo že je to stará fotka. Ale ne. Zkontrolovala jsem datum. Bylo to před pár hodinami. Popisek zněl: „Život je teď!“ A pod tím několik jejích kamarádek s nadšenými komentáři.
V tu chvíli jsem pocítila směsici šoku, vzteku a neskutečné bezmoci. Byla jsem jí tak blízko, fyzicky, ale přesto tak daleko. Lhala mi. Mrkla na mě do očí a řekla, že pojede na víkend k babičce. A mezitím si užívala na festivalu. Okamžitě jsem zkontrolovala zprávy. Žádná zpráva. Žádná omluva. Jen ticho. Měla jsem chuť jí okamžitě zavolat, zaječet do telefonu, co si to proboha dovoluje. Ale věděla jsem, že to nemá cenu. Musela jsem se uklidnit. Musela jsem vymyslet plán. Ale hlavně, musela jsem v sobě potlačit ten panický strach. Co tam dělá? S kým tam je? Je v bezpečí? Festivaly, to jsou davy lidí, hlasitá hudba, alkohol, drogy… Můj mozek začal pracovat na nejhorších scénářích. Viděla jsem ji, jak se ztrácí v davu, jak se jí něco stane, jak mi volá z nemocnice.
Celý víkend jsem chodila jako tělo bez duše. Manžel si všiml, že jsem divná. „Co se děje, miláčku? Jsi nějaká bledá.“ Vykrucovala jsem se, že mě bolí hlava. Nechtěla jsem mu to říct hned. Nechtěla jsem, aby se naštval dřív, než si to sama v sobě srovnám. Ale v hlavě mi pořád běžely ty fotky. Viděla jsem ji, jak se směje, tančí, a v tu chvíli jsem cítila, jak se propadám do propasti zklamání. Vždyť jsem jí vždycky důvěřovala! Nikdy jsem jí nedávala nesmyslné zákazy. Jen jsem chtěla, aby byla v bezpečí. Představovala jsem si tu scénu. Stovky, možná tisíce mladých lidí, namačkaných na sebe. Hudba, co by mi roztrhala bubínky. Smrad potu a bůhvíčeho ještě. Jak se tam vůbec orientuje? Jak se dostane na záchod? Co jí tam nalijí do pití? Věděla jsem, že je to přehnaná mateřská úzkost, ale nemohla jsem si pomoct. Moje racionální já bojovalo s mou mateřskou panikou a mateřská panika vyhrávala na celé čáře. Prohledávala jsem zprávy o festivalech, četla jsem si o bezpečnosti, o tom, co se tam děje. Bylo to jako se mučit.
V neděli večer jsem se cítila jako časovaná bomba. Každou vteřinu jsem očekávala, že se otevřou dveře a ona vejde. Měla přijet od babičky. A já jsem věděla, že to nebude babička, kdo jí dá lekci. To budu já. Byla jsem připravená. Scénáře rozhovoru se mi honily hlavou. Budu klidná, ale pevná. Nebudu křičet. Budu naslouchat. Ale hlavně, budu chtít vysvětlení. A omluvu. A hlavně, budu chtít zpátky tu důvěru. Když se konečně objevila ve dveřích, vypadala unaveně. Oblečení měla špinavé, vlasy rozcuchané. Ale v očích měla takový ten lesk, co mívají lidé, když zažijí něco, na co nikdy nezapomenou. „Ahoj mami,“ pronesla s úsměvem. „U babičky bylo super.“ V tu chvíli jsem se nadechla. Hluboce. „Tak to jsem ráda, že sis to užila,“ pronesla jsem s takovým klidem, že jsem se divila sama sobě. „A co festival? Ten sis užila taky?“ Její úsměv okamžitě zmizel. Zbledla. V očích se jí objevila panika. „Cože? Jak… jak to víš?“ „Instagram, miláčku. Sociální sítě jsou v dnešní době plné překvapení.“
A pak to začalo. Nejdřív se snažila zapírat. Pak se snažila vymlouvat. A pak se rozbrečela. „Mami, já vím, že jsem to udělala blbě. Ale já jsem tam tak moc chtěla jet! Všichni moji kamarádi tam jeli, a ty bys mě nepustila!“ Sedla jsem si k ní. „To není o tom, jestli bych tě pustila, zlato. Je to o tom, že jsi mi lhala. Že jsi mi nedůvěřovala. Že jsi mě vystavila strachu. Vždyť se ti mohlo něco stát! A já bych nic nevěděla!“ Byl to dlouhý rozhovor. Plný slz, výčitek, omluv. Řekla mi, že tam byly super koncerty, že poznala nové lidi, že to bylo „úžasné“. Ale taky přiznala, že tam byly i věci, co se jí nelíbily. Že tam byl chaos, že se bála, že se ztratí. Že jí chyběl klid.
Nakonec jsme se dohodly na trestu. Zákaz sociálních sítí na měsíc. A zákaz chození ven po škole na dva týdny. Bylo to tvrdé, ale věděla jsem, že je to potřeba. Nejen kvůli mně, ale i kvůli ní. Aby pochopila, že důvěra se lehce ztratí a těžce získává zpět.
Od té doby je to lepší. Dcera se snaží být otevřenější. Občas se mi sama od sebe svěří s něčím, o čem bych dřív ani nevěděla. A já se snažím ji poslouchat. Snažím se jí důvěřovat, i když to někdy bolí. Život s puberťákem je jako horská dráha. Jednou jste nahoře, jednou dole. Jednou se smějete, jednou brečíte. Ale jedna věc je jasná. I když vás občas vyděsí k smrti a donutí vás si myslet, že se vám rozpadá svět, pořád je to vaše dítě. A pořád ho milujete víc než cokoli na světě. A poučíte se z každé takové eskapády. A hlavně, teď už vím, že Instagram je občas mateřská špionážní síť. A že někdy se prostě vyplatí nesledovat jen koťata.
