Článek
„Prosím tě, dědo, co to držíš v ruce?“ zeptala jsem se s lehkým znepokojením. Můj děda, devadesátiletý vitální kmet s jiskrou v oku a neúnavným zájmem o bulvární tisk, seděl v křesle a s vítězoslavným úsměvem svíral v ruce nějaký lesklý leták. Vypadalo to na reklamu na krmivo pro papoušky nebo slevu na zubní protézy. Omyl. Velký omyl.
„Ale nic, holka, jen taková maličkost. Víš, chtěl jsem ti udělat radost,“ culil se. Ten jeho úsměv jsem znala. Obvykle následoval po nějakém jeho menším či větším „kousku“, který vždycky vyústil v něco… zajímavého.
Podezřívavě jsem se k němu přiblížila a vytrhla mu leták z ruky. „Soutěž krásy Královna stříbrného věku 2025,“ přečetla jsem nahlas. Zastavila jsem se. Stříbrného věku? To je pro seniory, ne? Ale pak jsem uviděla to jméno. Moje jméno. A vedle něj mé datum narození. A pak jsem si uvědomila, že mi je šestatřicet. Šestatřicet, do háje! Do jaké soutěže krásy mě ten starý protiva přihlásil?
„Dědo! Co to má být?!“ vyjekla jsem. On jen mávl rukou. „No co? Jen jsem tě přihlásil. Viděl jsem reklamu v novinách, píšou, že hledají přirozenou krásu a šarm. A ty jsi přece krásná a šarmantní. A to stáří… to je jen číslo, ne?“ V tu chvíli jsem se cítila, jako bych stála v nějaké absurdní komedii. Děda, který mi vždycky vyčítal, že moc pracuji a málo se bavím, mě bez mého vědomí přihlásil do soutěže krásy. A ne jen tak ledajaké. Soutěže Královna stříbrného věku. A to mi bylo šestatřicet. To je tak maximálně věk bronzového pokusu o nalezení klíčů, ne stříbrného věku.
„Ale dědo, to je pro babičky! Mě je šestatřicet! To je omyl!“ „Žádný omyl,“ prohlásil děda s kamennou tváří. „Vždyť píšou, že i mladší ročníky mohou zkusit štěstí. A navíc, ty jsi taková… dospělá na svůj věk. Vypadáš zrale. A ta šedivá nit ve vlasech ti jen dodává na moudrosti!“ Šedivá nit! Jediná šedivá nit, kterou jsem měla, byla z nekonečného stresu z práce a z dědových nápadů!
Panika mě začala ovládat. Představa, že se budu producírovat na pódiu mezi seniorkami, které budou recitovat básničky a plést svetry, zatímco já budu předstírat, že jsem ve věku, kdy se mi už klepou ruce, mi přišla k smíchu. Ale zároveň k pláči.
Děda už mezitím horlivě listoval letákem. „A podívej se, hlavní cena! Wellness víkend pro dva v lázních. To by se nám hodilo, ne? Vezmeš mě s sebou.“ Takže on mě přihlásil do soutěže krásy, abychom jeli do lázní? Ten člověk měl plány. Velké plány. A já jsem byla jen pěšákem v jeho grandiózním schématu.
Zkoušela jsem protestovat, vyhrožovat, prosit. Nic nepomohlo. Děda byl neoblomný. „Už jsem zaplatil startovné. Je to nevratné. A navíc, už jsi tam nahlášená. Nechceš přece, abych se ztrapnil, ne?“ A to je přesně ta chvíle, kdy víte, že jste v pasti. Děda hraje na city, a to s neobyčejnou precizností.
A tak jsem se ocitla v sále kulturního domu, mezi desítkami žen, z nichž nejmladší vypadala, že má alespoň šedesát. Byly tam dámy s trvalou, s brýlemi na čtení, s berlemi i s obrovskými klobouky. A pak já. Šestatřicetiletá zoufalka, která se cítila, jako by se omylem ocitla na srazu pletacího kroužku.
Na programu byla volná disciplína. Některé dámy zpívaly, některé recitovaly, jedna dokonce hrála na harmoniku. A já? Já jsem tam stála a snažila se vzpomenout si, jestli umím něco jiného než pracovat a občas v duchu nadávat na dědu. Nakonec jsem se rozhodla pro improvizaci. Zahrála jsem na kytaru, kterou jsem si půjčila od kamarádky, a zazpívala písničku o tom, jak se člověk nikdy nesmí vzdát svých snů. I když ho do nich přihlásí děda.
Publikum, složené převážně z rodinných příslušníků soutěžících, se bavilo. Smáli se, tleskali a občas jsem zaslechla, jak si někdo šeptá: „Teda, ta je nějaká mladá, ne?“
Samozřejmě jsem nevyhrála. Korunka Královny stříbrného věku putovala k paní Boženě, sedmdesátileté dámě, která měla klobouk plný umělých květin a recitovala Verše staré lásky. Ale víte co? Vlastně jsem ani nechtěla vyhrát. Už jen ta zkušenost byla k nezaplacení.
Děda byl sice trochu zklamaný, že nepojedeme do lázní, ale nakonec uznal, že jsem „byla nejlepší a nejoslnivější, i když ti to ty porotkyně nedaly“. A já? Já jsem se naučila jednu důležitou lekci: Nikdy nepodceňovat schopnost svého dědy překvapit. A taky si pro jistotu pořádně číst, do čeho se člověk (ne)přihlašuje. Protože i v šestatřiceti se můžete nedopatřením ocitnout ve stříbrném věku. A to je, věřte mi, zkušenost k nezaplacení.
