Článek
Když tchán souhlasil, že si na víkend vezme naše dvě děti, bylo to jako najít zlatý lístek do čokoládovny. V pátek odpoledne jsme jim zamávali, hodili si batohy přes rameno a vyrazili na romantický víkend, zatímco tchán stál ve dveřích s úsměvem a sebevědomým „Nebojte, já to zvládnu“.
Už v sobotu ráno nám volal. Ne kvůli problémům, ale aby se pochlubil: „Hele, vzal jsem je na trh, koupili jsme králíka!“ Myslel jsem, že mluví o plyšáku. Nemluvil.
V neděli odpoledne jsme se vraceli domů plní energie, natěšení, že si dáme kávu, vybalíme a děti nám s radostí skočí kolem krku. Ještě na chodbě domu jsme ucítili zvláštní směs vůní – něco mezi pečenou zeleninou, vanilkou a… mokrým psem.
Otevřeli jsme dveře a první, co mě zarazilo, byl gauč. Nebyl na svém místě. Byl otočený o devadesát stupňů a na jeho opěradle seděl plyšový medvěd v helmě na kolo. Vedle něj ležely tři polštáře, všechny slepené izolepou.
Kuchyň byla… kreativní. Na stole stála dortová forma plná popcornu a vedle ní talíř se slupkami od banánů. Lednice byla otevřená, jako by na nás čekala, a uvnitř stála půlka melounu s brčkem.
V obýváku ležela na zemi deka natažená od stěny ke stěně, uprostřed mísa s brambůrkami a karty. „To je naše základna,“ vysvětlil tchán, který právě vylezl zpoza gauče. Na hlavě měl čelenku z ponožky a v ruce dětský meč z plastu.
Děti se objevily okamžitě. Syn měl na sobě pyžamo naruby, dcera tričko s obrázkem králíka – evidentně toho nového rodinného příslušníka, který právě běhal po předsíni a okusoval boty. „Tati, podívej! Děda nás učil hrát na kytaru!“ zahlásila dcera, zatímco v ruce držela pánvičku.
V ložnici jsme našli zbytek záhady. Naše postel byla posunuta k oknu, matrace opřená o zeď a na ní ležela deka, na které byly vyskládané autíčka v přesném vojenském útvaru. Na nočním stolku stála sklenice s vodou… a uvnitř okurka.
„Vysvětlení?“ zeptal jsem se.
Tchán pokrčil rameny. „Hráli jsme si na cestovatele. Chtěli jsme postavit pevnost, ale pak jsme se rozhodli udělat koncert. A pak jsme… no, zkoušeli pěstovat okurku ve vodě. Experiment.“
Koupelna? Tam už jsem neměl sílu se ptát. Umyvadlo bylo plné pěny z bublifuku a na zrcadle někdo otiskl ruce namočené v temperách.
Přiznávám, v první chvíli jsem cítil lehkou paniku. Ale tchán se tvářil tak spokojeně, děti byly šťastné a nadšené, že se jim ani na vteřinu nezastesklo. „Měli jsme dobrodružství!“ hlásily obě, a když jsem viděl jejich rozesmáté obličeje, bylo jasné, že tohle byl pro ně víkend, na který budou vzpomínat.
S úklidem jsme začali hned po odjezdu tchána. Bylo to trochu jako archeologický výzkum – každá vrstva věcí odhalila nový příběh. V kuchyňské lince jsme objevili sáček s čajem… naplněný kukuřicí. V šuplíku s ponožkami ležel ovladač od televize. A v mikrovlnce byla miska s vodou a gumovou kachničkou.
Večer jsme seděli na gauči (opět na svém místě) a manželka řekla: „Příště, když nám bude tvrdit, že ‚to zvládne‘, měli bychom věřit. Jen si dopředu koupíme průmyslový vysavač.“
A tak jsme zjistili, že víkend bez dětí může být balzám… ale návrat domů? To je teprve zážitek. A i když nás to stálo dvě hodiny úklidu, trochu nervů a jeden pár sežvýkaných bot, stálo to za to. Protože radost v očích našich dětí a výraz vítěze v tváři tchána byly k nezaplacení.
