Článek
V poště se mi občas objeví perly. Reklamní letáky na výhodné půjčky, nabídky na zaručené hubnutí bez námahy, nebo třeba pozvánky na večírky, kam jsem nikdy v životě nechtěla jít. Ale to, co jsem našla včera, překonalo všechna očekávání. Mezi účtem za elektřinu a letákem z Lidlu se skrývala obálka. Pevná, bílá, s elegantním písmem. Už na první pohled mi bylo jasné, že to nebude jen tak něco. Žádná obyčejná složenka. Na obálce stálo: „Třídní sraz – 20 let od maturity!“. V tu chvíli se mi v hlavě rozezněla znělka z Akt X a husí kůže mi naskočila až na záda.
Třídní sraz. Slova, která v sobě nesou tolik úzkosti jako první rande s rodiči vašeho protějšku. Okamžitě se mi vybavily všechny ty filmy, kde se lidi snaží vypadat úspěšněji, než ve skutečnosti jsou, předstírají, že jim narostly nové vlasy, a vzpomínají na „staré dobré časy“, které zas tak dobré nebyly. Ale dobře, řekla jsem si. Jsem dospělá. Mám se ráda. Jsem spokojená. Půjdeš tam a ukážeš jim, že jsi pořád ta v pohodě holka.
Otevřela jsem obálku s lehkým chvěním. Uvnitř byl krásně navržený pozvánkový lístek. Všechny detaily – datum, čas, místo, dokonce i heslo na WiFi. Vypadalo to, že organizátor si dal opravdu záležet. A pak, v tom záplavě dokonalosti, přišel šok. Jméno. Místo mého jména tam stálo jméno mé spolužačky, Markéty. A pod tím, malým písmem, omluva: „Omlouváme se za drobné zmatky v databázi, pozvánky se tiskly automaticky.“
Markéta. Markéta! V tu chvíli jsem se začala smát. Ne, smála jsem se nahlas, tak, že se náš kocour lekl a utekl pod gauč. Markéta. Žena, se kterou jsem strávila osm let na základce a pak další čtyři na gymplu. Žena, která vždycky nosila dokonalé culíky, zatímco já měla vlasy rozcuchané jako po výbuchu v drogerii. Žena, která měla vždycky perfektní známky, zatímco já jsem se modlila za trojku z matiky. Žena, která vždycky voněla po čerstvě vypraném prádle, zatímco já jsem občas zapomněla, jestli jsem si ráno čistila zuby. A teď mi poslali pozvánku na její jméno!
Můj první impuls byl hodit to do koše a tvářit se, že jsem nic nedostala. Kdo by chodil na sraz, kam ho ani pořádně nepozvali? Ale pak mi došlo, že to je přece humorné. To je materiál na vyprávění u piva. Představovala jsem si, jak tam přijdu, řeknu jim, že jsem dostala pozvánku na jméno Markéta, a pak budu sledovat ty jejich vytřeštěné obličeje. Možná si budou myslet, že jsem se zbláznila. Nebo že jsem se prostě rozhodla jít na třídní sraz někoho jiného.
Přemýšlela jsem, co to o mně vypovídá. Jsem tak zapomenutelná, že si mě ani nedokážou spojit se správným jménem? Nebo jsem se změnila natolik, že mě databáze vyhodnotila jako Markétu? Možná je to znamení, že je čas na změnu identity. Markéta zní tak… uhlazeně. Možná bych si měla pořídit dokonalejší culík. A začít si denně mýt vlasy.
Rozhodla jsem se, že tam půjdu. S pozvánkou na Markétino jméno v kapse, jako s tajnou zbraní. Představovala jsem si tu situaci. Vstoupím do restaurace, kde se sraz koná, a tam bude sedět moje bývalá třída. Všichni o deset kilo víc, o deset vlasů míň, ale s pořád stejnými úsměvy. A já tam vejdu, s pozvánkou v ruce, a řeknu „ahoj všichni! Já jsem… ta, co dostala pozvánku na Markétino jméno.“
Pravděpodobně by se strhla vlna smíchu. Nebo by mě považovali za blázna. Ale to je jedno. Důležité je, že se z té trapné situace dá udělat vtip. A že si z toho člověk může udělat legraci. Život je přece jenom sled událostí, které se nám dějí, a je jen na nás, jak se k nim postavíme. Jestli se budeme vztekat, nebo jestli se z nich poučíme, nebo jestli se jim prostě budeme smát.
Takže teď už vím, co budu dělat příští měsíc. Budu se připravovat na sraz. Ne na svůj sraz, ale na sraz Markéty. A možná si s sebou vezmu i nějaké poznámky o Markétině životě, abych byla připravená na případné otázky. Nebo si prostě jen užiju ten moment, kdy jim oznámím, že jejich databáze potřebuje aktualizaci. A kdo ví, třeba se s Markétou nakonec potkám a zasmějeme se tomu spolu. Třeba nás to sblíží. A třeba si konečně vyměníme recept na ten dokonalý culík.
