Článek
Dvanáct let jsem chodila do stejné práce. Každé ráno ve stejný čas, každý den ten samý stůl, stejné úkoly, stejní lidé. Nikdy jsem si nestěžovala. Nechyběla jsem, když jsem nemusela, zůstávala jsem přesčasy, když bylo potřeba. Ne proto, že by mě to tak bavilo, ale protože jsem měla pocit, že to se prostě sluší. Dělala jsem, co jsem měla, a ještě něco navíc. Často jsem byla poslední, kdo zhasínal světla v kanceláři.
Nikdy mě ani nenapadlo, že bych o tu práci mohla přijít. Možná to bylo naivní. Člověk se v nějakém systému usadí, zvykne si, přestane vnímat varovné signály. U nás ve firmě se začalo mluvit o změnách, reorganizaci, novém vedení, ale já si pořád říkala – to se mě netýká. Já jsem tu přece roky, znají mě, ví, co dokážu. Dala jsem té práci kus života. Jenže když přišlo na lámání chleba, byla jsem jen jedno jméno v tabulce. Nic víc.
Oznámili mi to v pátek. Krátce, bez emocí. Že se ruší moje pozice, že jsem se „nevešla do nové struktury“. Žádné „děkujeme za všechno“, žádné „mrzí nás to“. Jen papír k podpisu a ticho. Otočila jsem se, zamkla si šuplík, sbalila věci a šla. Po dvanácti letech. Byla jsem v šoku. Neplakala jsem, ani jsem nekřičela. Jen jsem měla najednou úplně prázdno.
Další pondělí jsem šla na úřad práce. Bylo to pro mě ponížení. Nikdy jsem nebyla bez práce, nikdy jsem nebyla „v evidenci“. Vzala jsem si čisté oblečení, učesala se, snažila se působit důstojně. V čekárně jsem seděla mezi lidmi, které jsem dřív míjela bez povšimnutí. Bylo to zvláštní – nečekaně lidské. Všichni jsme tam byli se stejnou nejistotou.
Když jsem přišla na řadu, vyprávěla jsem úřednici, co se stalo. Jak mě vyhodili, i když jsem se tolik snažila. Jak jsem tam byla tolik let, jak jsem nikdy nezklamala. Čekala jsem soucit nebo alespoň neutrální přístup. Místo toho jen pokrčila rameny a řekla: „No jo… ale víte, že si za to vlastně můžete sama?“ V tu chvíli mi ztuhla krev v žilách.
Byla jsem naštvaná. Jak si to může dovolit? Vždyť neví, co jsem pro tu práci obětovala. Ale ona pokračovala – klidně, věcně, bez výčitek: „Vy jste si zvykla být ta hodná. Všechno jste dělala bez řečí. Nikdy jste si neřekla o víc. Nikdy jste neukázala, že vás něco štve. A oni vás podle toho brali. Že všechno zvládnete. Že si toho stejně nevážíte, tak proč by měli oni?“ Do očí se mi nahrnuly slzy. Ale ne kvůli ní. Kvůli tomu, že jsem věděla, že má pravdu.
Domů jsem šla s těžkým srdcem. Po cestě jsem si v hlavě přehrávala posledních několik let. Kolik nocí jsem strávila prací navíc. Kolikrát jsem byla nemocná, ale stejně jsem šla, protože „bez mě to nepůjde“. Kolik dovolených jsem si zkrátila, abych stihla uzávěrky. Kolikrát jsem kolegům pomohla, i když jsem nemusela. A najednou jsem viděla všechno jinak. Ne jako hrdinství. Ale jako přehlížení sebe sama.
Dny na úřadu jsem začala brát jako pauzu. Čas, kdy jsem konečně mohla přemýšlet. Bez hluku, bez tlaku. Začala jsem se učit. Online kurz, pak další. Naučila jsem se nový účetní program, o který jsem dřív ani nezavadila. Přihlásila jsem se do skupiny na Facebooku, kde si lidi pomáhají s hledáním práce. A hlavně – začala jsem si psát, co vlastně chci. Ne co musím. Ale co doopravdy chci.
Po dvou měsících se mi ozvala menší firma. Hledali někoho, kdo se vyzná v číslech, ale umí i jednat s lidmi. Nabídli mi pohovor. A já tam šla – poprvé v životě ne s postojem „děkuji, že mě vůbec berete“, ale s tím, že i já mám co nabídnout. Mluvila jsem o tom, co umím, ale taky o tom, co už nechci zažít. Byla jsem upřímná. A oni si mě vybrali.
Dneska pracuju v prostředí, kde se mě kolegové ptají, jestli mám čas. Kde je normální jít v pět domů. Kde mě vedoucí pochválí, když se mi něco povede – a kde není ostuda říct „nestíhám“. A víte co? I když výpověď po dvanácti letech bolela, zpětně za ni děkuji. Donutila mě přestat být „ta hodná, co všechno snese“, a začít být člověkem, co si váží sám sebe.
