Článek
Dovolená u moře je pro většinu lidí synonymem klidu. Slunce, pláž, lehátko a káva v příjemné kavárně. My jsme odjeli s tím, že si odpočineme, načerpáme síly a na chvíli zapomeneme na pracovní stres. Jenže hned třetí den se ukázalo, že i obyčejná káva dokáže proměnit dovolenou ve frašku.
Seděli jsme na promenádě, kde kavárny stály jedna vedle druhé. Bylo dopoledne, moře se třpytilo, lidé pomalu procházeli kolem a všechno vypadalo idylicky. Objednali jsme si cappuccino a espresso, děti dostaly džus. Ceny nebyly zrovna lidové, ale řekli jsme si – jsme na dovolené, nebudeme počítat každé euro.
Když nám číšník přinesl účet, rozhostilo se ticho. Čtyři položky, dohromady částka, za kterou bychom doma pořídili týdenní nákup. A přesně v tu chvíli začala hádka.
Manžel si vzal účet do ruky a hned poznamenal: „Tak tohle platit nebudu, to je zlodějina.“ Já mu na to klidně odpověděla: „Ale ty sis vybral tuhle kavárnu, tak si to zaplať.“ On se ohradil: „Já? Ty jsi řekla, že se ti líbí ty bílé židličky!“ A už to jelo.
Děti nás pozorovaly s pobavením, protože hádka o účet byla rozhodně zajímavější než jejich džusy. Číšník postával opodál a tvářil se, že mu je to jedno, ale podle pohledu se bavil stejně jako děti.
Do debaty se zapojila i naše kamarádka Jana, která s námi jela na dovolenou. Snažila se nás uklidnit: „Tak to prostě zaplaťte napůl.“ Jenže to bylo jako přilít olej do ohně. Já jsem trvala na tom, že to má jít celé za manželem, protože „jeho kavárna“. On trval na tom, že půlku musí dát i já, protože „já jsem chtěla kafe“. A tak jsme se hádali nad účtem jako dva ekonomy na konferenci.
Celá scéna začala přitahovat pozornost okolních hostů. U vedlejšího stolu seděla německá rodina a zjevně rozuměli každému slovu, protože se smáli, až jim padaly vidličky. Ital u dalšího stolu nám dokonce začal tleskat, když manžel teatrálně prohlásil: „Tak dobře, já to teda zaplatím, ale doma o tom ještě uslyšíš!“
Nakonec se do věci vložila číšnice – mladá holka, která evidentně měla smysl pro humor. Přinesla nám druhý účet a řekla: „Tady máte dva – jeden pro pána a jeden pro dámu. Kdo dřív zaplatí, vyhrává.“ Celá kavárna vybuchla smíchy.
Manžel okamžitě vytáhl peněženku, ale já byla rychlejší. Položila jsem bankovku na stůl a vítězoslavně řekla: „Hotovo. Já vyhrála.“ On na mě koukal, jako kdybych právě zradila rodinnou tradici. A lidé kolem nám tleskali.
Po cestě z kavárny jsme se sice ještě chvíli špičkovali, ale pak už jsme se smáli oba. Bylo nám jasné, že tahle historka bude jednou hitem všech rodinných oslav. Děti si z nás dělaly legraci ještě celý den – syn mi řekl, že příště se bude hádat on o to, kdo zaplatí zmrzlinu.
Večer na hotelu jsme seděli s ostatními z našeho zájezdu. Samozřejmě se k nim už doneslo, co se stalo. Někdo zřejmě celou scénu natočil, protože najednou se na obrazovce u baru objevil záznam naší hádky. Tam jsme byli my, gestikulující nad účtem, já s rukou v bok, manžel s dramatickým máváním papírem. Celá skupina se smála tak, že číšník musel přijít a napomenout nás, že budíme hosty v okolních pokojích.
A tak naše dovolená, která měla být hlavně relaxem, vstoupila do dějin zájezdu jako „bitva o kávu“. Dodnes se tomu smějeme. A pokaždé, když si objednáme kafe, děti se zeptají: „A kdo to dneska zaplatí?“
