Článek
Dovolená. To slovo samo o sobě zní jako balzám na duši. Představujeme si azurové moře, nekonečné pláže, horské štíty nebo malebná historická města. Ale co když se vaše vysněná dovolená promění v bitevní pole, kde se střetávají naprosto odlišné představy o odpočinku a zábavě? Přesně to se nám stalo s Martinou, mou kamarádkou už od gymplu.
Byly jsme si vždycky blízké. Prošly jsme spolu pubertou, prvními láskami i trpkými zklamáními. Měla jsem za to, že se známe skrz naskrz. Když tedy přišel nápad jet na dovolenou spolu, neváhala jsem ani vteřinu. Představovala jsem si týden plný pohody, smíchu a nekonečných debat, které jsme tak milovaly. Realita ale byla poněkud… jiná.
Martina je typ, co by nejraději proležel celý den u bazénu s koktejlem v ruce a maximálně jednou za hodinu se ponořil do chladné vody. Já jsem naopak neposeda. Mám ráda aktivní dovolenou – treky po horách, procházky po památkách, objevování skrytých uliček a místní kultury. Už v letadle jsem začala tušit, že se naše představy rozcházejí. Zatímco já jsem si prohlížela mapu a plánovala výlety, Martina si už nasazovala sluneční brýle a prohlížela si letáky hotelových služeb.
První den proběhl ještě v klidu. Aklimatizace, vybalování, první večeře. Ale už druhý den ráno to začalo. Navrhla jsem výlet do nedaleké vesničky, která byla proslulá svými trhy. Martina se na mě podívala, jako bych jí navrhla výstup na Mount Everest. „Ale proč? Vždyť je tu tak krásně u bazénu,“ pronesla s úsměvem, který mi připadal spíše jako maska. Nakonec jsme udělaly kompromis – půl dne u bazénu a pak krátká procházka po pobřeží. Pocítila jsem první záblesk frustrace. Tohle přece není dovolená, jakou si představuji!
Každý den byl bojem. Ráno jsem se probudila plná energie a chuti objevovat, Martina se naopak sunula k snídani s pomalostí želvy a očima plnýma ospalosti. Spory o výběr restaurace byly na denním pořádku. Já jsem chtěla vyzkoušet autentickou místní kuchyni, Martina toužila po „jistotě“ mezinárodního menu. Jednou jsme se skoro pohádaly kvůli tomu, jestli si dáme pizzu, nebo rybu. Z banální věci se stala nekonečná debata plná narážek a tichých výčitek.
Nejhorší bylo to ticho. Ticho, které se snášelo po každém kompromisu, který byl ve skutečnosti spíše jednostranným ústupkem. Ticho, které provázelo naše večeře, kdy jsme se obě snažily vyhnout jakémukoli tématu, které by mohlo vést k další hádce. Cítila jsem, jak se mezi námi rozšiřuje propast, vyplněná nevyslovenými frustracemi a drobnými křivdami. Začaly se objevovat vlastnosti, které jsem na Martině nikdy předtím neviděla, nebo spíš nechtěla vidět. Její neochota vyjít ze své komfortní zóny, její snaha mít vždycky poslední slovo, její až přehnaná pečlivost s penězi, která hraničila s lakomostí. A já? Já jsem se zase viděla jako ta neústupná, co chce mít vždycky pravdu a prosadit si svou.
Během jedné z našich „procházek po pobřeží“ – ve skutečnosti desetiminutového popocházení k nejbližšímu stánku se zmrzlinou – mi to docvaklo. Uvědomila jsem si, že i to nejlepší přátelství dokáže dovolená pěkně prověřit. To, co nám funguje v běžném životě, se v prostředí 24/7 společné přítomnosti, kde se navíc přidává stres z nových situací, může snadno rozsypat. A i když jsou kompromisy základ, někdy je prostě lepší si přiznat, že v některých věcech se naše cesty rozcházejí a dopřát si to, po čem opravdu toužíme. Hlavně mi došlo, že ne každý, s kým si v běžném životě bezvadně rozumíte, je ideálním parťákem na dovolenou.
Poslední dny dovolené už byly jen přežíváním. Obě jsme se snažily být co nejvíce samostatné, abychom se vyhnuly dalším konfliktům. Já jsem si konečně dopřála jeden delší trek do hor a Martina si užívala klidu u bazénu. Až tehdy, když jsme se rozešly, abychom dělaly to, co nás baví, se napětí uvolnilo.
Z této dovolené jsem si odnesla cennou lekci. Že znát někoho dlouho ještě neznamená znát ho do hloubky ve všech situacích. Na další dovolenou už ale nejspíš pojedeme každá zvlášť. A to je, myslím, v pořádku.
