Článek
Když jsme vybírali dovolenou, říkali jsme si, že tentokrát to vezmeme „na jistotu“. Přímo u moře, hotel se čtyřmi hvězdičkami, polopenze a krásné recenze na internetu. Všude fotky šťastných rodin u bazénu, slibná restaurace a popis, který zněl jako sen. Jenže realita má smysl pro humor a my jsme byli její hlavní obětí.
První dny byly vlastně skvělé. Moře bylo teplé, pláž jen kousek od hotelu a děti se vyřádily. K obědu jsme se spokojili s pizzou v plážovém bistru, večer nás čekala „bohatá večeře v hotelové restauraci“. To slibovalo konec improvizace a začátek opravdové gastronomie. Aspoň jsme si to mysleli.
Když jsme vcházeli do jídelny, všude to vonělo po česneku a grilované rybě. Měli jsme hlad jako vlci. Číšník nás usadil ke stolu u okna a s úsměvem prohlásil, že dnes večer nás čeká „speciální překvapení šéfkuchaře“. V tu chvíli jsme ještě netušili, jak doslova to překvapení bude.
Nejprve přinesli polévku. Vypadala jako zeleninová, jen měla trochu zvláštní barvu – takovou neurčitou hnědozelenou. „To bude asi nějaká místní specialita,“ řekl jsem statečně a ponořil lžíci. Chuť byla… no, řekněme originální. Směs cibule, kapusty a něčeho, co chutnalo jako vzdálený bratranec ryby. Manželka se na mě podívala a šeptla: „Jestli je to předkrm, tak se bojím hlavního chodu.“
A měla pravdu. Po chvíli dorazil číšník s tácem, na kterém byla obrovská mísa. „Šéf doporučuje!“ oznámil hrdě a s teatrálním gestem odklopil poklop. Pod ním se objevilo cosi, co bych popsal jako křížence mezi chobotnicí, palačinkou a dětskou plastelínou.
Byla to obrovská ryba – tedy spíš její torzo – zalitá hustou omáčkou, ve které plavaly celé citrony, brambory a kousky něčeho, co připomínalo gumové medvídky. „To není možné,“ vyhrkla dcera. „Oni uvařili Pokemona!“
Smích jsme sotva potlačili, ale situace se rychle změnila, když nám číšník začal servírovat porce. Maso se pod nožem trhalo jako mokrý karton, omáčka se táhla a podivně lepila. Chuť? Těžko popsat. Byla tam slanost moře, pachuť rybího tuku a k tomu sladký podtón, který by se hodil spíš do zákusku. Manželka po prvním soustu zrudla a šeptla: „Já to polknout nedokážu.“
Děti se snažily být zdvořilé, ale když synovi z talíře vyplaval jakýsi neidentifikovatelný kus ploutve, s hrůzou odsunul židli a zašeptal: „Já budu radši hlady.“
Nejhorší bylo, že číšník se vrátil, aby se zeptal, jak nám chutná. Snažil jsem se tvářit vděčně a vykoktal jsem něco jako: „Velmi… originální.“ Načež číšník spokojeně přikývl a pronesl: „Recept mé babičky, vaříme jednou ročně.“ V tu chvíli mi bylo jasné, proč jen jednou.
Když jsme se z jídla jakž takž vyvlékli, doufali jsme v dezert, který vše napraví. A taky přišel – tři kuličky zmrzliny. Jenže dvě byly úplně rozpuštěné a třetí chutnala po česneku. Ano, česneková zmrzlina. Děti se rozesmály tak, že málem převrhly stůl. My už se smáli taky, protože co jiného zbývalo?
Ten večer jsme odešli z restaurace s kručícím žaludkem a s pocitem, že hladovění je někdy lepší než místní speciality. Naštěstí hned za rohem byla malá pekárna, kde nám ochotná paní prodala teplé rohlíky a croissanty. Seděli jsme pak na balkoně hotelového pokoje, jedli pečivo a popíjeli colu z automatu. A bylo nám vlastně skvěle.
Celá ta „luxusní večeře“ se nakonec stala vrcholem dovolené – ne proto, že by byla dobrá, ale proto, že na ni nikdy nezapomeneme. Děti ji dodnes vyprávějí kamarádům jako historku: „Hele, víš, co nám dali k večeři u moře? Mutanta v omáčce!“
A my se smějeme pokaždé, když si na to vzpomeneme. Protože dovolená nemusí být dokonalá, aby byla nezapomenutelná. Stačí fiasko, které se promění v příběh, u kterého se rodina směje ještě dlouho po návratu.
