Článek
Na tuhle dovolenou jsme se těšili snad víc než na vlastní svatbu. Po měsících shonu jsme si konečně řekli: „Teď vypneme telefony, sbalíme plavky a budeme týden žít jen na slunci a koktejlech.“ Už od ledna jsme porovnávali destinace, pročítali recenze hotelů a snili o tom, jak se budeme válet na lehátku, zatímco děti si postaví hrad z písku. Dokonce jsme si v práci vzali volno na den před odletem, abychom balili v klidu a beze stresu.
Všechno šlo jako po másle. Kufry se nám podařilo zavřít bez toho, aby praskly zipy, pasy ležely připravené na stole, a dokonce i děti byly natěšené a ochotné si sbalit hračky. Říkala jsem si: „Tohle je sen. Žádné drama, žádné hádky. Prostě jedeme.“
Pak zazvonil telefon.
Byla to tchyně. Už podle tónu hlasu jsem věděla, že něco není v pořádku. „Zlato,“ začala, a to oslovení používá jen tehdy, když má problém. „Já nevím, jak ti to říct…“ V tu chvíli mi srdce kleslo kamsi do žaludku.
Ukázalo se, že spadla na schodech a natáhla si kotník. Prý „to není nic hrozného“, ale nemůže pořádně chodit. A jelikož tchán je v těchto věcech „nepoužitelný“ (její slova, ne moje), potřebovala, abychom zůstali doma. Jen pár dní, než se jí to zlepší.
„Ale mami,“ snažil se manžel zachovat klid, „my máme zítra letadlo.“ Nastalo ticho. Pak ta věta, která mě bolela víc než všechno ostatní: „Tak snad rodina je přednější než nějaké moře, ne?“
A bylo po všem.
Letenky jsme stornovali. Hotel nám sice nabídl, že část peněz vrátí, ale jen malý zlomek. Kufry jsme vybalili a já jsem se dívala na ty nové plavky, které už neuvidí slunce. Děti plakaly, že chtěly k moři. Manžel chodil po bytě jako lev v kleci. A tchyně? Ta si hověla na gauči s nohou na polštáři a rozdávala pokyny.
První den jsme se snažili brát to s humorem. Říkali jsme si, že aspoň pomůžeme, že budeme mít „rodinnou dovolenou“ doma. Ale už večer jsem zjistila, že jsme spíš personál v domácím hotelu. „Uděláš mi čaj?“ „Přines mi deku.“ „Pořádně mi utáhni ten obvaz.“ A já jen běhala sem a tam a říkala si, že na pláži by to bylo rozhodně méně náročné.
Druhý den tchyně zjistila, že v televizi běží její oblíbený seriál, a potřebovala, abychom jí přenesli televizi z ložnice do obýváku, protože „na gauči je přece pohodlnější“. Když jsem se potila s obrazovkou v rukách, představovala jsem si, jak jsem mohla místo toho přenášet koktejl s deštníčkem od baru k lehátku. Rozdíl byl propastný.
Děti se snažily situaci zachránit. V obýváku postavily „hrad z polštářů“ a tvrdily, že je to jako u moře. Jenže když tchyně prohlásila, že jí ty polštáře vadí ve výhledu na seriál, hrad se musel zbourat.
Manžel to vydržel do třetího dne. Pak si sedl vedle mě a šeptl: „Já mám chuť jít aspoň na balkon a tam si pustit zvuk vln na YouTube.“ A tak jsme seděli, poslouchali šumění moře z repráčku a snažili se předstírat, že jsme daleko odtud. Jenže do toho se ozvalo: „Zlato, dones mi kompot!“ a iluze byla pryč.
Nechci, aby to vyznělo, že tchyni nemáme rádi. Máme. Ale její schopnost zhatit plány je neuvěřitelná. Když se jí kotník začal lepšit, prohlásila, že vlastně byla ráda, že jsme nikam nejeli, protože „aspoň jsme byli pohromadě“. Já jsem se na ni dívala a říkala si: Pohromadě jsme byli. Pohřbení jsme ale byli my dva s manželem pod nánosem povinností.
Když jsme po týdnu konečně mohli vydechnout a tchyně se vrátila domů, zůstaly po ní prázdné krabice od čajů, vyplácaná mastička na kotník a naše promarněná dovolená. A tak jsme si s manželem řekli: „Dobře. Letos moře nebylo. Ale příští rok… příští rok to vyjde.“
Jenže znáte to. Když plánujete dovolenou měsíce dopředu, vždycky stačí jediný telefonát. A pokud ten telefonát začne slovy „Zlato, já nevím, jak ti to říct…“, rovnou si můžete sbalit místo plavek obvazy a teplý čaj.
