Článek
Když se nám narodil prvorozený Honzík, byla to obrovská radost, ale taky pořádný šok. Všechny ty knihy o výchově, moderní přístupy, bezplenková metoda… to všechno šlo rázem k šípku, jakmile se do akce zapojila moje mamka, Honzíkova babička. Vždycky byla trochu svá, ale co předváděla s vnoučetem, to předčilo veškerá očekávání. „Neboj se, děti se vychovávají samy,“ prohlašovala s úsměvem, zatímco Honzík likvidoval obývací pokoj.
První velký náraz přišel u jídla. My jsme se snažili o pestrou stravu, žádné sladkosti do tří let, jenže babička měla svůj vlastní jídelníček. „Dítě bez rohlíku s máslem a grankem? To přece není dítě!“ Křupky pro miminka? „Proč? Vždyť to není žádná pořádná svačina!“ Běžně se stávalo, že jsem si Honzíka vyzvedla a on voněl po babiččině buchtě, i když jsem stokrát opakovala, že cukr je tabu. Jednou jsme našli ve skříni schovanou celou tašku bonbónů, které babička tajně dávala Honzíkovi jako „malou odměnu za dobré chování“. Honzíkovo „dobré chování“ se samozřejmě projevovalo v divokém běhání po bytě a smíchu.
Spaní bylo taky zážitek. My jsme měli pevný režim, ukládání v osm, pohádka, ticho. Babička měla na spaní svůj osobitý názor. „Dítě přece není na vojně! Co takhle jít spát, až se mu chce?“ To znamenalo, že Honzík byl u ní vzhůru do půlnoci, hrál si, křičel, a babička se spokojeně usmívala. „Vždyť je to dítě, musí si užít!“ Pak jsme ho druhý den měli nevyspalého a protivného, ale babička vždycky dodala: „Aspoň si užil babičku, ne?“ Jednou jsme jí přistihli, jak Honzíkovi čte pohádky s baterkou pod peřinou, dávno po jeho obvyklé večerce, a oba se hihňali jako malí spiklenci.
Procházky? Ty u babičky vypadaly jako dobrodružné výpravy do neznáma. Měli jsme pravidlo držet se za ruku, koukat na auta, mluvit o tom, co vidíme. Babička na to měla jednoduchou odpověď: „Dítě potřebuje prozkoumávat svět!“ Honzík tak pravidelně chodil z procházek s roztrhanými kalhotami, špinavý od hlavy až k patě, ale vždycky šťastný a plný zážitků. Jednou mi vyprávěl, jak ho babička „učí plavat v kaluži“ – samozřejmě v botách a s kompletním oblečením. V zimě zase jednou přišel domů a z bot mu teklo, protože si s babičkou postavil „sněhovou pevnost“ přímo v závěji a zapomněli na čas.
Oblečení byl další kámen úrazu. My jsme dbali na funkčnost, babička na „teplo a roztomilost“. To znamenalo, že i v létě byl Honzík navlečený v několika vrstvách, s čepicí a šálou, protože „aby nenastydl“. Argumenty, že venku je třicet stupňů, byly marné. „Co když zafouká? Dítě musí být v teple.“ A samozřejmě, občas se objevily i ty legendární pletené svetry s medvídky, které kousaly, ale byly „od babičky s láskou“.
Navzdory všemu tomu „šílenství“ jsme si uvědomovali, že to babička myslí dobře. Její láska k Honzíkovi byla obrovská a nekonečná. Jen její metody byly občas… nekonvenční. Kolikrát jsme se s manželem večer smáli nad tím, co Honzík ten den u babičky prožil. Bylo to vyčerpávající, ale zároveň i plné nezapomenutelných momentů, které si Honzík, a my s ním, budeme pamatovat. A i když jsem občas měla chuť si rvát vlasy, věděla jsem, že tyhle babiččiny „výstřelky“ dělají z Honzíkova dětství něco opravdu jedinečného.
