Článek
Mám pocit, že život občas píše ty nejlepší komediální scénáře. A v mé osobní telenovele hraje hlavní vedlejší roli sousedka Petra. Máme stejně let, obě kolem třicítky, a bydlíme ve stejném bytovém domě. To by na první pohled znělo jako ideální základ pro kamarádské kafíčko a probírání receptů na bábovku. Jenže Petra je svobodná. A já? Já jsem vdaná. A co víc, nedávno se mi narodila rozkošná holčička, které jsme dali jméno Adélka. A to, milí moji, je zřejmě ten hlavní kámen úrazu.
Petra mě vždycky pěkně pozdraví. S úsměvem, který by mohl klidně vyhrát cenu za nejsladší předstírání. Ale sotva stihnu odpovědět „dobrý den“, už to začne. „Jéé, vy dneska jdete ven? A víte, že vám to moc nesluší? Ta sukně je nějaká moc krátká, ne? A ty barvy, ty se k sobě vůbec nehodí!“ Jednou to byla sukně, podruhé účes. „Ty vaše vlasy vypadají jako po výbuchu v drogerii,“ pronesla s takovou upřímností, že jsem se skoro otočila a šla se podívat do zrcadla, jestli mi z hlavy náhodou nerostou antény. Jindy zase „Ty šaty jsou na vás nějak moc těsné, měla byste si radši vzít něco volnějšího, že jo.“ Někdy jsem měla pocit, že se mnou mluví jako moje babička, jen s tím rozdílem, že babička by mi aspoň dala kousek koláče.
Je pravda, že někdy jsem si říkala, jestli mi Petra tajně nenastavuje zrcadlo a jestli náhodou nevidí něco, co já ne. Ale pak jsem se podívala do zrcadla a viděla jsem ženu, která je prostě spokojená. Možná s pár kily navíc po porodu, možná s účesem, který už viděl i lepší dny, ale šťastnou. A to je asi to, co Petru vytáčelo do nepříčetnosti. Moje štěstí bylo pro ni jako píchání špendlíkem. Že bych se jí nelíbila? V pořádku, každý má svůj vkus. Ale proč to musela říkat tak nahlas a s takovou vervou? Jako by se snažila potopit mi loď štěstí, ještě než vypluje z přístavu.
Petřina zvědavost byla kapitola sama o sobě. Byla jako sup, který krouží nad kořistí. Každý pohyb, každá změna v mém životě, byla pod jejím drobnohledem. A narození Adélky? To pro ni bylo jako Vánoce, Velikonoce a Halloween dohromady. Nemohla se dočkat, až naši malou princeznu uvidí. Představovala jsem si, jak nám gratuluje, jak se rozplývá nad jejíma malýma ručičkama a nohama. No, představovala jsem si to špatně.
Den D nastal. Naše první společná procházka s kočárkem. Připadala jsem si jako na červeném koberci. Konečně jsem se odhodlala vyrazit ven s Adélkou a cítila jsem se skvěle. Jenže sotva jsme vyšly z domu, už se ozvalo Petřino: „Jééé, vy už jdete s kočárkem? To musím vidět!“ A už se k nám hnala jako formule 1. Přikradla se ke kočárku, naklonila se nad Adélku a pak to přišlo. Ta slova, která mi vyrazila dech a přinutila mě se ptát, jestli má Petra místo srdce kámen.
„Ježišmarjá, to je ale škaredé dítě,“ pronesla s takovou upřímností, že jsem málem pustila kočárek. „Plešaté, samá ruka samá noha, drobounká…“ a pak se nadechla k dalšímu výčtu. „…a ty uši, ty má nějak moc odstáté, ne? Jako by ji táhl vítr. A ten nos! To je nějaký moc malý, copak to je za miminko? Vypadá jako… jako mimozemšťan!“ Zbytek jsem už ani nevnímala. V tu chvíli jsem měla chuť ji chytit za ramena a pořádně s ní zatřást. Nebo se smát, protože to bylo tak absurdní, až to bylo k neuvěření.
Ale víte co? Adélka spala. Klidně, bezstarostně, s andělským úsměvem na rtech. A já jsem si v tu chvíli uvědomila, že Petřina slova na ni nemají žádný vliv. A nemají vliv ani na mě. Protože vím, že moje dcera je ta nejkrásnější holčička na světě. Že je dokonalá přesně taková, jaká je. Plešatá, s malým nosem, nebo s ušima jako větrníky. Je to prostě Adélka. A ta Petřina závist? Ta je jen její.
Ten den jsem pochopila, že někteří lidé se prostě nikdy nezmění. Že je jedno, co uděláte, co řeknete, nebo koho si vezmete. Pokud jsou naplnění závistí, vždycky si najdou něco, co jim bude vadit. A tak jsem se rozhodla, že Petru budu brát s humorem. Že její poznámky budu pouštět jedním uchem dovnitř a druhým ven. Protože život je příliš krátký na to, abychom se nechali rozhodit někým, kdo si myslí, že má právo soudit naši sukni, účes nebo dokonce naše miminko. A naše Adélka? Ta má svůj vlastní styl. A s ní i já. A to je přece to nejdůležitější.
