Článek
Stála jsem na zastávce a mávala na autobus. Běžná situace, řekla bych. Nic nenasvědčovalo tomu, že za pár vteřin budu čelit největšímu existenčnímu dilematu svého života: jsem, nebo nejsem důchodce? A to všechno kvůli jízdenkám.
Autobus zastavil, nasedla jsem s úsměvem a hrdě hlásím: „Jednu seniorskou, prosím.“ Důchodcovská jízdenka, to je taková malá výhra v loterii života, že? Vždyť za ni platíte jen zlomek normální ceny, a ještě k tomu s pocitem, že už jste si své odpracovali a teď si prostě užíváte zasloužené slevy. Podala jsem řidiči stovku, připravená na obvyklý proces – vzít si jízdenku, poděkovat a najít si místo u okna.
Ale řidič, takový ten typ s knírkem a podezřívavým pohledem, si jen odkašlal. „Občanský průkaz, prosím,“ zabručel.
„Jasně,“ řekla jsem s lehkým pobavením. Věděla jsem, že mám občanku v pořádku, rok narození tam svítil jasně a neúprosně. Podala jsem mu ji s lehkým gestem, jakože „tady to máte, pane, všechno je v pořádku.“
Řidič vzal občanku, podíval se na ni, pak na mě, pak znovu na občanku. A ten jeho pohled se pomalu měnil z podezřívavého na… absolutně zmatený. Chvíli si ji prohlížel, pak zvedl oči na mě, znovu na občanku, a znovu na mě. Bylo to jako tenisový zápas, jen místo míčku si podával naše obličeje.
„Tohle… tohle nejste vy,“ prohlásil nakonec s takovou jistotou, až mi spadla brada.
„Prosím?“ vydechla jsem. „Jak to, že ne? Vždyť je to moje občanka!“
„To je možná vaše občanka, ale vy na té fotce nejste“ trval na svém. „Ta paní má dlouhé blond vlasy. Vy máte krátké a tmavé. Ta paní má brýle. Vy ne. A hlavně, ta paní je taková… buclatější. A vy jste hubená.“
V tu chvíli mi to došlo. Moje proměna! Během posledního roku jsem se rozhodla pro radikální změnu. Dlouhé vlasy šly pryč, nahradil je moderní, kratší sestřih v tmavě oříškové barvě. Brýle jsem vyměnila za kontaktní čočky a hlavně – podařilo se mi shodit pár desítek kilo, takže se ze mě stala taková elegantnější verze . A teď to vypadalo, že jsem pro pana řidiče prostě jiná osoba. Identita odcizena mým vlastním novým vzhledem.
„Ale to jsem přece já!“ bránila jsem se. „Jen jsem se trochu změnila. Víte, nová image, zdravější životní styl…“ Snažila jsem se znít přesvědčivě, ale uvnitř jsem se smála. Cože, on mi nevěří, že jsem zhubla a změnila účes? To je pro něj tak neuvěřitelné?
„To mi říkáte vy, ale ta fotka říká něco jiného,“ odvětil s kamennou tváří. „A já nemůžu prodat seniorskou jízdenku někomu, kdo nevypadá jako na dokladu. Co kdybyste mi podstrčila cizí občanku?“
Tohle už byla vážná situace. Za mnou se tvořila fronta naštvaných cestujících, kteří chtěli jet, ne poslouchat mé životní příběhy o hubnutí a změnách image. Představila jsem si, jak na mě ukazují prstem a šuškají si: „Ta ženská se snaží podvést dopravní podnik! Vypadá jako mladice a chce seniorskou!“
„Podívejte se na datum narození!“ naléhala jsem. „Je to tam černé na bílém!“
Řidič se podíval na datum. Pak se podíval na mě. Pak na fotku. Ten jeho vnitřní boj musel být epický. Nakonec si povzdechl. „Dobře. Ale jenom tentokrát. A příště si vyřiďte nový doklad, paní. Protože takhle to nejde. Kdo vám má pak věřit, že jste ta paní na fotce, když jste úplně jiná?“
Vítězoslavně jsem si vzala jízdenku a došla si sednout. Během jízdy jsem si neustále prohlížela svou občanku. Vážně jsem se na té fotce lišila tak moc? No, s odstupem času musím přiznat, že ano. Byla tam taková… jiná verze. Verze „před“. S dlouhými vlasy, brýlemi a tváří plnější než dnes.
Celá tahle historka mi přinesla kromě jízdenky i pocit zadostiučinění. I když jsem byla zpočátku zmatená a lehce uražená, nakonec to byla spíš legrace. Vždyť kdy jindy se vám stane, že vám nevěří, že jste starší, než vypadáte? Je to taková zvláštní forma komplimentu.
Takže teď už vím. Mé nové já je tak přesvědčivé, že mě nikdo nepozná. A řidiči autobusu? Ti ode mě už nejspíš čekají, že se z autobusu vystřílím jako tajná agentka.
