Článek
Vzpomínám si, jak jsem se těšila, že s Petrem budeme mít konečně naši vlastní kuchyni. Žádné kompromisy, žádné diskuse o tom, co se vaří. Prostě jen my dva a naše experimenty s thajskými kari, mexickými tacos a italskými těstovinami. Petr je skvělý kuchař, já zase ráda ochutnávám nové věci. Jenže jsme zapomněli na jedno – na moji mámu. Pro ni je vaření posvátný rituál a zároveň jediná správná cesta, jak ukázat lásku. A ta cesta vede výhradně přes tradiční českou kuchyni.
První nájezd proběhl hned po stěhování. Ještě jsme ani neměli vybalené všechny talíře a máma už stála u dveří s obrovským hrncem svíčkové. „No tak, ať máte co jíst! Vždyť víte, že ta moje je nejlepší!“ Svíčková byla samozřejmě vynikající, ale my jsme měli chuť na něco lehkého. Petr se snažil diplomaticky naznačit, že teď jíme spíš asijskou kuchyni. Máma se jen usmála. „No jo, ale to není jídlo! To jsou jen takové… zobání.“
Od té doby to začalo. Každá návštěva u nás znamenala plné tašky jídla. Knedlíky, omáčky, sekaná, buchty. „Abychom měli zásoby!“ vysvětlovala máma, i když lednice praskala ve švech. Snažili jsme se to jíst, samozřejmě, z úcty k ní. Ale náš jídelníček se začal nebezpečně přibližovat jídelně z devadesátek. Když jsem jednou navrhla, že bychom mohli uvařit společně něco z thajské kuchyně, máma se zhrozila. „Ryby? Vždyť to smrdí! A co ty ostré věci? To přece není pro normální lidi!“
Nejhorší to bylo, když se u nás máma rozhodla strávit pár dní. To se naše kuchyně proměnila v její království. Všechny naše hrnce a pánve byly najednou „moc malé“ nebo „moc tenké“. Místo naší sady nožů vytáhla svůj obstarožní, ale prý „nejlepší“ nůž. A každý náš kuchařský pokus doprovázela kritickými poznámkami. Když jsem zkoušela dělat domácí gnocchi, stála mi za zády a komentovala každý můj pohyb. „Málo mouky! To se ti rozpadne! Babička to dělala jinak!“ Výsledek byl sice jedlý, ale moje nervy byly na cucky.
Petr to měl s tchýní podobné. Jeho maminka je mistryně v pečení. U nás se snažíme jíst zdravěji a vyhýbat se cukru. Její návštěvy ale vždycky znamenaly nájezd na spíž. „Copak nemáte žádné sušenky? Vždyť si děti nemůžou hrát bez sušenek!“ I když jsme neměli děti, vždycky je tam nechala. Pečené buchty, koláče, záviny. Všechno poctivé, domácí, ale s takovou dávkou cukru, že nám z toho naskakovala husí kůže. Když jsme jí vysvětlili, že teď se snažíme jíst víc zeleniny a méně sladkého, jen mávla rukou. „To je jenom móda! Pořádná žena musí umět upéct pořádný koláč!“
Snažili jsme se vysvětlovat, argumentovat, někdy i prosit. Nic nepomáhalo. Láska k vaření a pečení byla u našich maminek tak silná, že jakákoli odchylka od „normálu“ byla vnímána jako urážka. Když Petr jednou uvařil skvělé indické kuře tikka masala, moje máma ochutnala a s kamennou tváří prohlásila: „No jo, ale tohle není k jídlu. To si dáš leda tak v nějaké restauraci.“ A pak vytáhla z tašky řízky.
Časem jsme si uvědomili, že je to boj, který nelze vyhrát. Je to jejich způsob, jak nám ukázat, že nás mají rády a že se o nás starají. Sice po svém, ale s nejlepšími úmysly. Naučili jsme se s tím žít. Někdy jídlo od nich prostě zmizí „záhadným“ způsobem (tedy skončí u Petrovy babičky, která sní cokoliv), jindy se snažíme sníst alespoň část. Ale hlavně jsme si začali víc vážit chvil, kdy máme kuchyň jen pro sebe. Kdy můžeme vařit to, na co máme chuť, bez komentářů a bez pocitu, že nás někdo hodnotí.
A víte co? Občas, jednou za čas, když máma přinese tu svou svíčkovou nebo tchyně ten svůj makový závin, si s chutí dáme. Protože víme, že v tom jídle je víc než jenom ingredience. Je tam spousta lásky, i když s příchutí cukru a tradice. A to je nakonec to nejdůležitější.
