Článek
Když se podíváme na titulní stránky novin nebo sociální sítě, často tam narazíme na stesky našich celebrit nad výší jejich důchodů. Bývalé herečky, zpěváci, umělci – ti, co nás desítky let bavili z jevišť a obrazovek, se najednou ozývají s tím, že se se svým státním příspěvkem nedá vyžít. V lidech to často vře, protože si moc dobře pamatují na jejich luxusní životy. A v tu chvíli se člověk neubrání zamyšlení: Proč si vlastně stěžují?
Většina těchto osobností fungovala po léta jako OSVČ, tedy osoby samostatně výdělečně činné. To jim dávalo obrovskou svobodu – sami si určovali, kolik pracují, kdy a za jaké peníze. Mohli si dovolit velké honoráře za vystoupení, reklamy nebo role. A co si budeme povídat, jejich příjmy byly často násobně vyšší než průměrný plat v zemi. Jenže s touhle svobodou a vysokými výdělky šla ruku v ruce i možnost, a ruku na srdce, často i praxe, platit si minimální povinné odvody. Tyto odvody se počítají z daňového základu, a pokud si umělec legálně optimalizuje daně, aby platil co nejméně, pak se to logicky projeví i na budoucím důchodu. Je to systém, který dává smysl: čím víc platíte, tím víc dostanete.
A teď ruku na srdce, kam ty vydělané peníze často směřovaly? Mnohokrát do opulentního životního stylu, který byl pro běžného člověka naprosto nepředstavitelný. Dovolené několikrát do roka, a to ne ledajaké. Exotické destinace, luxusní hotely, soukromé jachty. Byli jsme svědky toho, jak si pořizovali přepychové nemovitosti, a to nejen tady u nás, ale i za hranicemi. Pamatuji si, jak se jedna herečka chlubila vilou kdesi ve slunném Španělsku, zatímco jiný zpěvák s hrdostí ukazoval svůj opulentní byt přímo v centru Prahy. Auta, šperky, drahé značkové oblečení – to všechno bylo součástí jejich image a běžného života. Nikdo jim to tehdy nezazlíval, byla to odměna za jejich talent a práci.
Jenže teď, když přišel čas na důchod, najednou nastalo vystřízlivění. Zdá se, že mnozí si neuvědomovali nebo nechtěli uvědomovat, jak funguje důchodový systém. Možná si mysleli, že jejich sláva je sama o sobě nějakou zárukou bezstarostného stáří, nebo že se peníze budou sypat navždy. Možná jim nikdo pořádně neporadil, nebo neposlouchali. A tak místo finanční polštáře, který by si za ty roky mohli vytvořit, mají jen minimální důchod, ze kterého se stěží dá pokrýt jen pár drobných výdajů, natož pak udržet si standard, na který byli zvyklí.
A tady se dostáváme k té nespravedlnosti, kterou mnozí cítí. Běžný člověk, který celý život chodil do práce, platil daně a odvody z každé koruny, ať už se mu chtělo, nebo ne, má často důchod, ze kterého sotva vyjde. Nemohl si dovolit tolik dovolených, nemohl si koupit vilu u moře. A teď poslouchá nářky celebrit, které si užívaly život plnými doušky a na stáří očividně nepříliš myslely, nebo alespoň dostatečně se nezajistily.
Samozřejmě, je důležité říct, že ne všichni umělci jsou stejní. Mnozí si své finance spravují s rozvahou a myslí na budoucnost. Ale ti, co teď pláčou, by se měli zamyslet. Jejich nářky znějí v uších obyčejných lidí, kteří poctivě pracovali a často si museli odříkat, jako velká drzost. Je to lekce pro nás všechny: myslet na budoucnost, spoléhat se hlavně na sebe a na to, co si sami naspoříme, a nečekat, že nás stát spasí, zvlášť když si sami zvolíme cestu minimálních odvodů.
Je to zkrátka složitá rovnice, kde na jedné straně stojí minulá sláva a momentální bohatství, a na druhé straně realita důchodového systému. A ta realita je pro mnohé tvrdá, i když si za ni, alespoň z části, mohou sami.
