Článek
Naše maminka měla jednu zvláštní vlastnost – nikdy se nevzdávala starých věcí. Skříň v kuchyni byla důkazem jejího životního přístupu: „Nikdy nevíš, kdy se to bude hodit.“ Uvnitř byly desítky zažloutlých sešitů, volné papírky s recepty a časopisy z doby, kdy máslo stálo pár korun.
Babička jí kdysi všechny ty recepty předala, prý „ať se nezapomenou“. Byla to taková rodinná kuchařská kronika. Od klasického bramborového salátu až po složité dorty, které babička pekla jen na svátky. Maminka ty sešity hlídala jako poklad.
Jedno odpoledne jsme se se sestrou rozhodly, že jí v kuchyni trochu pomůžeme s úklidem. „Jen na to opatrně,“ upozorňovala nás mamka, „v tom jsou vzpomínky.“ Začaly jsme procházet jednotlivé stránky a s každým receptem se nám vybavovaly různé okamžiky z dětství – vůně cukroví o Vánocích, nedělní koláče, buchty do školy.
Pak jsme narazily na sešit, který vypadal trochu jinak. Nebyl popsán úhledným babiččiným písmem, ale spíš rychlými poznámkami, skoro jako zápisník. Stránky byly zčásti popsané recepty a zčásti… zvláštními poznámkami na okrajích. U receptu na „šťavnatý koláč s tvarohem“ stálo: „Podívat se na půdu, levá strana truhly.“
Zasmály jsme se. „Co to má znamenat?“ ptala jsem se sestry. Ta jen pokrčila rameny a otočila další stránku. U receptu na švestkovou omáčku byla poznámka: „Nepovídat před tátou.“
Teď už jsme byly opravdu zvědavé. Zavolaly jsme mamku, aby nám to vysvětlila. Ta se usmála, posadila se a chvíli si recept jen tak prohlížela. „Tohle jsem už dlouho neviděla…“ řekla tiše.
Nakonec začala vyprávět. Prý babička tenhle sešit používala nejen na recepty, ale i jako takový kódovaný deník. Recepty byly skutečné, ale poznámky na okrajích byly pro ni způsob, jak si zapisovat věci, které neměly vidět všechny oči. „Podívat se na půdu“ znamenalo, že v truhle na půdě měla schované dopisy z mládí – od muže, kterého milovala před dědou.
„Nepovídat před tátou“ odkazovalo k příběhu, který nás všechny zarazil. Babička totiž kdysi tajně pekla koláče pro jednu paní z vesnice, aby si přivydělala, když bylo málo peněz. Děda o tom nevěděl a myslel si, že všechny koláče končí doma nebo u sousedů.
S každou stránkou jsme objevovaly další malé tajemství. U receptu na medovník byl drobným písmem napsaný seznam tří jmen. Maminka nám vysvětlila, že to byly jména sousedů, kterým babička pomohla za války – a že medovník byl tehdy jen z náhražek, ale pro ty lidi znamenal víc než jen sladkost.
Ten sešit nás úplně pohltil. Najednou to nebyla jen kuchařka, ale kronika rodiny. Dozvěděly jsme se věci, o kterých se nikdy nemluvilo. Že babička občas riskovala, aby pomohla druhým. Že měla smysl pro humor – třeba když k receptu na likér napsala: „Podávat jen ženám, jinak příliš upovídaní.“
Seděly jsme s mamkou u kuchyňského stolu až do večera. Smály jsme se, někdy jsme ztichly, jindy jsme si utřely slzy. Ten sešit byl jako časová kapsle, která se otevřela po desítkách let.
Nakonec maminka řekla, že by bylo škoda nechat ty příběhy znovu zapadnout. Rozhodly jsme se, že všechny recepty i poznámky přepíšeme, doplníme je o naše vzpomínky a vydáme jako rodinnou „tajnou kuchařku“.
Od té doby už recepty nejsou jen seznamem ingrediencí a postupů. Každý koláč, polévka nebo dort má příběh. A pokaždé, když podle babiččina receptu něco upečeme, jako by tu s námi byla – nejen díky chuti, ale i díky těm drobným tajemstvím, která si schovávala mezi řádky.
