Článek
Vždycky jsem si představovala, jaké to bude, až manžel odejde do důchodu. Romantické procházky ruku v ruce, dlouhé snídaně na terase, společné víkendy u knížek. Představovala jsem si klid, pohodu, zasloužený odpočinek pro oba. Realita? Ta je poněkud jiná. Můj muž, ten klidný, rozvážný muž, který většinu života trávil v práci a doma byl spíš takový „pozorovatel“, se proměnil. V domácího inspektora, kritika a permanentního opraváře.
První týdny to ještě šlo. Měl radost, že nemusí vstávat do práce. Spali jsme déle, pili kávu v pyžamu. Jenže pak začal být neklidný. A pak to začalo. Nejdřív to bylo nenápadné. „Neměla bys ten prach utřít i tamhle za tou vázou, Heleno?“ Nebo „vidíš, jak ty spáry v koupelně černají? To by se mělo vyčistit.“ Ze začátku jsem to brala s nadhledem. Vždyť má teď čas, že jo. Ale postupně se z toho stal permanentní kolotoč kritiky.
Každé ráno po snídani to začalo. Procházel se po bytě jako velitel před inspekcí. Okamžitě objevil každou smítku, každou kapku vody na lince. „Tady je šmouha. Tady je flek. Tady to není rovně.“ Než jsem stačila dopít kávu, už mi hlásil deset věcí, které je potřeba udělat. Vzduch v bytě zhoustl, naplnil se neviditelným tlakem. Bylo mi, jako bych pořád procházela nějakou zkouškou a nikdy nedopadla dobře.
Nejhorší na tom bylo, že se mi do ničeho nechtělo. Celý život jsem se starala o domácnost a teď, když jsem si myslela, že budu mít trochu klidu, mi najednou někdo dýchá na záda a kontroluje každý můj pohyb. Moje ranní pohoda zmizela. Ranní relaxace se proměnila v napětí, co zase objeví. Vlastně jsem začala mít pocit, že jsem víc pod dohledem, než když byl v práci.
Pak přišla fáze „opraváře“. Můj muž je zručný, to se mu musí nechat. Ale s odchodem do důchodu se jeho zručnost zvrhla v posedlost. „Ten kohoutek kape. Ta židle se kýve. Ty dveře vržou.“ Najednou bylo v bytě sto tisíc věcí, které je potřeba opravit, i když jsem o nich nikdy ani nevěděla. Vrtání, bouchání, broušení. Náš byt se proměnil v permanentní staveniště.
Jednou jsem se snažila odpočinout si s knížkou na gauči. Venku svítilo sluníčko, ptáčci zpívali. Idylka. Vtom se ozvalo drnčení z kuchyně. Můj muž se pustil do demontáže odtoku u dřezu. „Je tam něco ucpaného, Heleno! To musím spravit!“ křičel přes rachot. Pak přišla další vlna kritiky, že jsem prý do dřezu vylila kávovou sedlinu a že teď je to moje vina. Moje klidné odpoledne se rozplynulo v oblaku prachu a kritiky. Někdy jsem měla pocit, že se zblázním. Nemohla jsem se nikam schovat. V koupelně jsem se bála, že mi bude kritizovat, jak jsem umyla zrcadlo. V obýváku jsem se bála, že bude komentovat, jak sedím na gauči. V kuchyni už vůbec. Vždycky tam něco našel. Pokaždé. Jakoby ta jeho kritika byla droga, kterou potřeboval pro svůj denní přísun energie.
Zkusila jsem s ním mluvit. Jemně, opatrně. „Miláčku, uvědomuješ si, že jsi teď pořád doma a…“ Nestačila jsem ani dokončit větu. „No právě, Heleno! Proto to musím dát do pořádku! Celý život jsem na to neměl čas a teď se do toho můžu pustit naplno!“ Bylo to jako mluvit do dubu. Nic nepomáhalo. Žádné argumenty, žádné prosby.
Jednou jsem si řekla, že udělám přesně to, co chce. Pustila jsem se do generálního úklidu, až se všechno lesklo a žádné smítko. Všechno jsem vytřela, vyleštila, narovnala. Čekala jsem pochvalu, nebo aspoň ticho. Ale ne. „No vidíš, Heleno, že to jde! Jenže ty spáry v koupelně…“ A zase jsme byli na začátku. V tu chvíli jsem si uvědomila, že to není o úklidu, ani o spárách. Je to o něm. O jeho potřebě mít vše pod kontrolou.
Občas jsem se snažila utéct. Do obchodu, ke kamarádce, na procházku. Ale i tak mě to pronásledovalo. Telefonáty: „Heleno, kde jsi? Potřebuju pomoc s tím kohoutkem!“ Nebo: „Už jsem opravil ty dveře, ale teď zase drhne skříň!“ Neexistovala žádná úniková cesta. Doma byl pořád. Začala jsem si vymýšlet schůzky. Falešné. Jen abych na pár hodin vypadla z domu a nadechla se čerstvého vzduchu. Seděla jsem v kavárně a jen tak koukala z okna. Ten klid byl k nezaplacení. Ale pak se zase vrátila realita. Návrat domů znamenal návrat do „domácího inspektorátu“.
Jednoho dne jsem to nevydržela. Bylo po obědě a on kritizoval, jak jsem uvařila polévku. Že je prý moc slaná. V tu chvíli jsem se rozbrečela. Ne proto, že by polévka byla slaná, ale proto, že jsem byla vyčerpaná. Z jeho kritiky, z jeho permanentní přítomnosti, z pocitu, že jsem uvězněná ve vlastním domě. Plakala jsem, co mi síly stačily. Manžel se na mě díval s otevřenou pusou. Zřejmě mu došlo, že něco není v pořádku.
Od té doby se to trochu zlepšilo. Ne o moc, ale přece. Domluvili jsme se na tom, že bude mít svůj „prostor pro kutily“ ve sklepě. A že se nebude tak často plést do domácích prací. Stále má tendenci kritizovat, ale už to není tak intenzivní. A já jsem si stanovila jasné hranice. Když začne, prostě odejdu do jiné místnosti. Nebo si dám sluchátka. Učím se s tím žít.
Důchod je pro muže velká změna. Zvlášť pro ty, co byli celý život zvyklí na nějakou rutinu a jasné úkoly. Najednou mají spoustu času a nevědí, co s ním. A tak začnou „pomáhat“. Jenže ta jejich pomoc se někdy zvrhne v posedlost. Teď už se tomu směju. Někdy, když ho vidím, jak se nadšeně pouští do opravy něčeho, co vůbec nebylo rozbité, si jen povzdechnu a jdu si radši udělat kávu. A do ní si přidám pořádnou dávku trpělivosti.
