Článek
Někdy si říkám, jestli žijeme v paralelních vesmírech. V jednom, kde si můj manžel pamatuje každé fotbalové skóre, jméno každého hráče a kdy se hraje Liga mistrů, a v druhém, kde si absolutně nevybaví datum, které je pro nás oba klíčové. A ne, nemluvím o státním svátku nebo o tom, kdy máme popelnice. Mluvím o našem výročí.
Včera byl ten den. Ten den, kdy jsme si před lety řekli „ano“, slíbili si věčnou lásku a všechno to romantické harampádí, co k tomu patří. Já, samozřejmě, už týdny předtím nenápadně naznačovala. „Jé, miláčku, pamatuješ si, co jsme dělali přesně před X lety?“ „Jé, vidíš ten kalendář? To je ale červené kolečko, viď?“ Snažila jsem se být subtilní, ale zároveň dostatečně výrazná, aby to i slepý pochopil. On? Nic. Nula. Absolutní ticho.
Ráno jsem se probudila s takovou tou vnitřní jiskrou. Věděla jsem, co je za den. Připravila jsem mu oblíbenou snídani, nalila kávu do toho našeho „výročního“ hrnku (který, očividně, používám jenom já). Čekala jsem. Čekala jsem na to objetí, na ten polibek, na to „Všechno nejlepší, lásko!“. A co přišlo? „Dobré ráno, už je hotová ta káva? Nestíhám.“ A odešel do práce. Srdce mi kleslo někam k patám.
Celý den jsem se snažila potlačit rostoucí zklamání. Možná překvapení? Možná večer? Pořád jsem si v duchu opakovala, že je prostě jenom roztržitý. Že na to myslí, ale nechává si to jako velké finále. Že určitě něco tají. Že je to ten typ muže, co si pamatuje, ale dělá, že ne, aby to pak bylo o to větší překvapení. Tomu se říká popírání reality. A já jsem v něm byla světový šampion.
Odpoledne mi to nedalo. Jelikož jsem se snažila být moderní manželka a ne špehovat, ale znáte to, zvědavost je potvora. Tak jsem se mrkla na jeho Facebook. Jen tak, náhodou. A tam to bylo. Úsměv od ucha k uchu. Kytice růží. A popisek: „Všechno nejlepší k narozeninám, kolegyně Markéto! Přeji hodně štěstí, zdraví a úspěchů!“
V tu chvíli jsem se cítila, jako bych dostala pěstí přímo do žaludku. Vztek, zklamání, smutek a úplně absurdní pocit žárlivosti se ve mně míchaly v takovém koktejlu, že bych ho nepřála ani nejhoršímu nepříteli. Takže na narozeniny kolegyně si vzpomene. Na to, že je to pro ni „klíčový den“. A na naše výročí? To se mu vypařilo z paměti jako pára nad hrncem. Vzpomněl si na datum narození Markéty, ale naše výročí? To je asi jen takový „méně důležitý“ detail v jeho rozvrhu.
Když se večer vrátil domů, snažila jsem se zachovat kamennou tvář. Ale věděla jsem, že to nedám. Už od dveří na mě křičel jeho mobil, který zvonil a blikal s upozorněním „Markéta děkuje za gratulaci“. No tak to je super. Asi se mám přidat k té oslavě. Možná mi Markéta půjčí kousek dortu.
Ptal se, co je k večeři. A já jsem se na něj jen podívala. A pak mi to ujelo. „Víš co, miláčku? Dneska si k večeři dej něco, co si pamatuješ. Třeba datum narození Markéty.“ Nejdřív nechápal. Koukal na mě jako tele na nová vrata. Pak mu to došlo. A ten výraz v jeho obličeji byl k nezaplacení. Z bledého se stal zelený, pak rudý a nakonec asi fialový. Byla to směs paniky, trapnosti a uvědomění.
Začal se omlouvat. Vykoktal něco o tom, že měl moc práce, že byl pod tlakem, že si to fakt nepamatoval. Vytahoval historky o tom, jak je strašně roztěkaný. Snažil se to celé zamést pod koberec, ale ten koberec už byl plný mých zklamaných slz a pocitu, že jsem prostě jen další položka na jeho seznamu „věcí, na které zapomněl“.
Nakonec jsme si promluvili. Byla to dlouhá konverzace, plná mých výtek a jeho trapných omluv. Řekl mi, že to pro něj nic neznamenalo, ta gratulace Markétě. Že to je jen taková společenská povinnost. Bolelo to. Bolelo to, že jsem pro něj v tu chvíli nebyla prioritou. Že si na mě, na nás, nevzpomněl.
A tak teď sedím. S čokoládou (protože čokoláda řeší všechno), s myšlenkami na Markétu a její narozeniny, a s pocitem, že příští rok si budu muset do kalendáře zapsat „manželovo výročí“ a k tomu přidat velký vykřičník. A možná k tomu i návod, jak používat kalendář. A nebo mu prostě na ten den koupím kytici pro Markétu, ať si pamatuje, kdo je tady královna zapomínání. Protože jestli se tohle stane příští rok znovu, tak už mu nebudu říkat, co je k večeři. Budu mu říkat, že má narozeniny s Markétou.
