Článek
Byla neděle ráno a já si užívala kávu, když manžel přišel s tím „výrazem“. Ten výraz znamená, že se mu v hlavě zrodil plán, který považuje za naprosto dokonalý. „Hele,“ začal, „pojedeme na krátký rodinný výlet. Hodinka tam, hodinka zpátky. Jen tak na vzduch.“
Byla jsem skeptická, protože jeho „jen tak“ obvykle zahrnuje minimálně tři nečekané překážky, ale děti nadšeně souhlasily a já si řekla: co se může stát za hodinu?
Sedli jsme do auta a vyrazili. Po dvaceti minutách jsme odbočili na úzkou polní cestu. „Tady je krásná vyhlídka,“ oznámil manžel. Bylo to spíš zarostlé křoví, ale budiž. Zaparkovali jsme a on navrhl, že půjdeme „kousek“ pěšky. Kousek znamenal v jeho řeči necelé dva kilometry do kopce.
Děti se střídavě smály a fňukaly, já se snažila udržet tempo, a manžel kráčel vpředu jako průvodce zájezdu. „Za chvilku tam budeme,“ volal každých deset minut.
Když jsme dorazili na vrchol, opravdu tam byla vyhlídka. Krásná, s lavičkou a výhledem na celé údolí. Jenže sotva jsme si sedli, mladší syn zahlédl kus spadlého stromu a rozhodl se, že z něj udělá klouzačku. Sjel po něm, jenže v půlce ztratil rovnováhu, podjela mu noha a ozvalo se to známé „prásk“, které nechcete slyšet.
Okamžitě začal brečet a držel si kotník. Manžel zbledl, já se snažila zachovat klid a starší dcera se rozbrečela taky – preventivně. Zkoušeli jsme to rozchodit, ale jakmile se syn pokusil stoupnout, bylo jasné, že tohle není obyčejné naražení.
„Musíme k doktorovi,“ řekla jsem. Manžel přikývl, vzal syna na záda a začal běžet dolů z kopce. Já s dcerou za ním, připomínali jsme spíš štafetu v survival závodě než rodinný výlet.
Auto jsme našli rychle, ale cestou zpátky do města jsme narazili na kolonu. „To nic, objedeme to,“ rozhodl manžel a zabočil na další polní cestu. Ta se po dvou kilometrech změnila v bahnitou stezku. Auto se začalo bořit, ale manžel se tvářil, že má situaci pod kontrolou. V tu chvíli jsem pochopila, že hodina už dávno padla.
Nakonec jsme se dostali na silnici a dorazili k pohotovosti. V čekárně seděl starší pán s obvázanou rukou, malý kluk s čokoládou na nose a paní, která vypadala, že čeká už od rána. My jsme dorazili s blátem na botách, manžel s potem na čele a synem v náručí.
Doktor se na nás podíval a řekl: „Výlet?“ Přikývli jsme. Po rentgenu se ukázalo, že je to jen výron, ale na pár týdnů s ortézou. Syn byl hrdina – hned si nechal fixem podepsat obvaz od sestry, která měla na čepici smajlíka.
Manžel se snažil celou věc odlehčit: „Tak vidíš, rodinný výlet a rovnou máme památku.“ Já se na něj podívala a řekla: „Jo, a příště ta památka bude fotka, rozumíš?“
Když jsme večer seděli doma, syn s nohou na polštáři, dcera s čajem a já s druhou kávou, manžel prohlásil: „Tak to nakonec nebylo tak hrozné. Trochu jsme se prošli, viděli jsme vyhlídku, zažili dobrodružství.“ A já si uvědomila, že má vlastně pravdu – jen bych příště to dobrodružství raději absolvovala bez zdravotní dokumentace.
Tak skončil náš „krátký“ rodinný výlet, který měl trvat hodinu a trval celý den. A ačkoliv jsme začínali s úsměvem a končili na pohotovosti, pořád si říkám, že aspoň máme historku, kterou můžeme vyprávět… a která možná odradí manžela od dalších spontánních nápadů.
