Článek
Když se řekne houbaření, většině lidí naskočí idylická představa. Ranní mlha, vůně lesa, košík plný hříbků. Mně se ale vybaví den, kdy se z naší rodinné tradice stala nefalšovaná expedice za přežitím, a to všechno kvůli mé ženě a jejímu jedinečnému smyslu pro orientaci. Nebo spíš pro dezorientaci.
Začalo to nevinně. Sobotní ráno, předpověď počasí ideální, košíky připravené. Vyrazili jsme, já s nadšením, ona s o něco menším, ale slibem, že tentokrát se budeme držet na dohled. Zastavili jsme na našem oblíbeném místě, kde les vypadal jako z pohlednice. Já se ponořil do hledání, ona, jak jsem předpokládal, se motala někde poblíž, s očima upřenýma do země.
Po nějaké době jsem se narovnal, abych si protáhl záda, a s uspokojením zkontroloval stav košíku. Byl skoro plný. Otočil jsem se, abych zavolal na manželku, ale nikde nikdo. „Miláčku?“ zkusil jsem to nahlas. Žádná odpověď. „Jsi tam někde?“ Nic. Začal jsem se lehce znervózňovat. Moje žena má totiž talent zmizet i v místnosti s jedněmi dveřmi. V lese to byla sázka na jistotu.
Vytáhl jsem mobil. Žádný signál. Typické. V takové chvíli se vždycky spoléháte na techniku, a ta vás zradí. Dobře, říkal jsem si. Nepanikařit. Přece jsem si před odjezdem stáhl do hodinek offline mapy a měl jsem v batohu kompas. Stará dobrá klasika, která nikdy nezklame. Aspoň jsem si to myslel.
Šel jsem zpátky po svých stopách, volal její jméno, ale les pohlcoval každý zvuk. Začínalo mi docházet, že tohle nebude jen pár minutové hledání. Šel jsem po úbočí kopce, kde jsme se rozešli, a hledal jakýkoli náznak, nějakou zlomenou větev, otisk boty, cokoli. Nic. Les byl najednou obrovský, hustý a neprostupný. Každý strom vypadal stejně, každý pařez byl k nerozeznání od toho předchozího.
Zkontroloval jsem kompas. Sever byl tam, kde měl být, ale co dál? Na mapě v hodinkách jsem viděl naši trasu, ale nemohl jsem si vzpomenout, kam přesně se mohla vydat. Začal jsem obcházet okolí v kruzích, doufaje, že ji buď uslyším, nebo na ni narazím. Hodina se vlekla jako den. Košík plný hub, ze kterého jsem měl na začátku takovou radost, mi teď připadal jako zbytečná zátěž.
Napadlo mě, že možná šla někam dál, kde si myslela, že budou lepší houby. Moje žena je občas až moc optimista. A tak jsem se vydal dál do neznáma, s očima na stopkách a ušima nastraženýma na sebemenší zvuk. Občas jsem houkl, jindy zkusil písknout, ale odpovědí bylo jen ticho, nebo šumění větru ve stromech. Slunce se pomalu začalo sklánět k západu a já jsem cítil, jak se mi do hlavy vkrádá panika. Představa, že bychom tam museli zůstat přes noc, nebyla moc lákavá.
Najednou jsem ji uviděl. Seděla na pařezu, asi sto metrů ode mě, naprosto klidná, s košíkem vedle sebe. Koukala do dáli, jako by čekala na autobus. „Tady jsi!“ vydechl jsem s úlevou a vzteky zároveň. „Hledám tě už dvě hodiny! Kde jsi, proboha, byla?“
Podívala se na mě, jako bych jí právě přistál z Marsu. „Ale vždyť jsem jenom za rohem. A našla jsem tenhle krásný hřib!“ Zvedla ruku, ve které držela malinkatý, sotva se hodící k sebrání, hříbeček. „A ty jsi taky něco našel?“
Zatímco jsem se snažil zpracovat, že jsem dvě hodiny bloudil lesem, málem jsem se zhroutil panikou, zatímco ona si klidně seděla pět minut chůze ode mě, zjistil jsem, že její smysl pro „za rohem“ se rovná několika kilometrům mého „za rohem“. Ztratila se mi proto, že se vydala za „opravdu velkými hřiby“, které prý „musely být tam za tím dalším kopcem“. A kompas? Ten prý měla, ale „zdál se jí nějaký rozbitý, protože pořád ukazoval na jednu stranu.“
Cesta zpátky k autu už probíhala v naprostém tichu, přerušovaném jen jejím nadšeným vyprávěním o houbách, které sice nenašla, ale „určitě tam byly“. Od té doby chodím do lesa s GPS, pískacím lokalizátorem a přísným zákazem vzdalovat se na víc než pět metrů. A i tak si nejsem jistý, jestli se z dalšího houbaření zase nestane survival drama. Možná je to ale jenom způsob, jak si udržet v manželství dobrodružství.
