Článek
Když mi máma s klidným výrazem ve tváři oznámila, že zrušila moji svatbu a všem rozeslala zprávu, že jsme si to s partnerem „rozmysleli“, málem jsem spadla ze židle. Nejdřív naprosté ticho, pak hysterický smích a nakonec… no, pořád ten smích, jen s pořádnou dávkou zděšení. Rozmysleli? Ona to rozmyslela za nás? To už je vrchol!
Pamatuji si, jak jsem seděla v obýváku, telefon u ucha, a ona mi to vykládala, jako by mi oznamovala, že prší. „No tak jsem to zrušila, zlatíčko. Všem jsem napsala, že jste si to rozmysleli. Proč se trápit, když je to tak složité, viď?“ Měla jsem pocit, že se mi podlamují kolena. Nechtěla jsem křičet, i když jsem měla chuť rozmlátit všechno kolem sebe. Místo toho jsem se zmohla jen na tichou otázku: „Mami, cože jsi udělala?!“
Máma je vždycky tak trochu… uragán. V dobrém i zlém. Vždycky ví nejlíp, co je pro každého dobré, a neváhá to prosadit. Už od dětství mi organizovala život. Kroužky, školní výlety, výběr střední školy – všechno pod jejím dohledem. Ale svatba? To už je přece jen trochu jiná liga. Tohle je vrchol mateřské „lásky“ a snahy o kontrolu, která překročila všechny myslitelné hranice.
Naše svatební přípravy byly už tak dost hektické. Kdo by si myslel, že vybrat barvu ubrousků může být záležitost života a smrti, že? Do toho hádky o hudbu, jídlo, seznam hostů… Byla jsem na pokraji nervového zhroucení. A pak přijde tohle. Máma, která vzala osud mé svatby do vlastních rukou a jednoduše ji zrušila, protože usoudila, že je to pro nás „nejlepší“. Že je to přece jen moc starostí a proč si je přidělávat.
Představte si ten moment, kdy mi začaly chodit zprávy od přátel a rodiny. „Tak co, je to pravda? Neradujme se předčasně?“ „To je škoda, tak jsem se těšil/a!“ „No tak snad se to brzo spraví.“ Všichni soucitně kondolovali, zatímco já jsem se snažila pochopit, co se vlastně stalo. Byla to neuvěřitelná směs studu, vzteku a zoufalství. Vysvětlovat každému, že moje vlastní matka zrušila MOJI svatbu, bylo jako nekonečný stand-up výstup, jen s hodně smutným koncem.
Můj partner, který je naštěstí flegmatik a má pro máminy výstřelky nekonečnou trpělivost, nejdřív jen kroutil hlavou. Pak se ale začal smát. „Takže teď jsme volní, jo? Bez svatby, bez starostí… vlastně docela fajn, ne?“ Jeho humor mi pomohl situaci trochu odlehčit, ale v duchu jsem věděla, že tohle jen tak neprojde. Přece jen se člověk nevdává každý den, a když už, tak by to mělo být podle jeho představ, ne podle představ dominantní matky.
A teď co dál? Mám jí vynadat? To by stejně nikam nevedlo, akorát by se urazila a tvrdila, že to s námi myslela dobře. Mám ji ignorovat? To by nebylo fér k partnerovi a zbytku rodiny, kteří se snaží být nápomocní. Asi nezbývá nic jiného než si s ní v klidu promluvit a nastavit hranice. A hlavně – svatbu si zorganizovat znovu, tentokrát ale s ostrahou u máminých telefonních linek.
Tato absurdní situace mi ale ukázala jednu důležitou věc. Jak moc je důležité umět si prosadit svou, i když jde o ty nejbližší. A taky to, že někdy, i z těch největších katastrof, může vzejít něco humorného. Budeme mít minimálně historku na zbytek života. O tom, jak nám máma zrušila svatbu. A možná to bude i varování pro budoucí generace.
Je to neskutečně náročné se vypořádat s tím, když se vám někdo takhle vměšuje do života. Ale zároveň se v tom snažím najít i něco pozitivního. Možná, že tahle zrušená svatba byla takové varování – abychom si s partnerem uvědomili, že v manželství jde především o nás dva. A že někdy musíme být pevnější a nenechat se ovlivňovat, i když to myslí dobře. Ať už se to zdá sebevíc komické, je to pro mě lekce o asertivitě a o tom, že moje svatba je moje věc. A máma si teď bude muset zvyknout, že tentokrát už „rozmyslíme“ jen my dva.
