Článek
Bylo jedno z těch jarních rán, kdy slunce hřeje, ale vzduch je ještě příjemně svěží. Ideální počasí na všechno možné, jen ne na mé pondělní úkoly. Seděl jsem u stolu, civěl na rozdělanou křížovku a v duchu proklínal ty, co vymysleli pondělky. Vtom mi zavolal Standa. Standa, můj kamarád, co si nedávno pořídil elektrokolo.
„Kájo! Co děláš? Pojď ven! Pojedeme na výlet! Na tom mém novém elektrokole je to brnkačka! Nic se nenadřeš, jen si to užíváš!“ Standa byl vždycky ten typ, co si kupuje ty nejnovější vychytávky a pak se s nimi chlubí. Normálně bych ho poslal k šípku, ale ten den… ten den mě křížovka prostě nebavila. A představa, že bych se na kole „nenadřel“, zněla v mých uších jako rajská hudba. Přeci jen, naposledy jsem seděl na kole, když mi bylo tak patnáct. A to jsem byl ještě hubený.
„No dobře, Stando, ale žádné šílenosti! Jen tak na pohodu, kolem rybníka, jo?“ řekl jsem s lehkým znepokojením. Standa se zasmál. „Na pohodu, Kájo, na pohodu! Však uvidíš!“
Přišel Standa a za ním se táhlo něco, co vypadalo jako kříženec horského kola a motorky. „Tak tohle je on! Moje nová láska! A pro tebe jsem si půjčil jedno od souseda, abysme jeli spolu.“ Podal mi druhý „stroj“. Byl stejně robustní jako ten jeho. „Neboj, to je jak sednout na klasické kolo, jen s turbo režimem,“ mrknul na mě.
A tak začala moje první jízda na elektrokole. První šlápnutí bylo překvapivě snadné. „Vidíš! Říkal jsem ti, že je to brnkačka!“ volal na mě Standa, který už si to svištěl po cyklostezce jako profesionál. Já jsem se snažil držet za ním, ale měl jsem pocit, že mi kolo pod zadkem žije vlastním životem. Lehce jsem šlápnul do pedálů a už jsem letěl vpřed, rychleji, než jsem čekal.
„Stando! Zpomal! Já to neubrzdím!“ Křičel jsem, když jsem se snažil vyhnout cyklistce s kočárkem. Kolo se mi pod rukama vzpínalo jako splašený kůň. Musel jsem uznat, že ten „turbo režim“ byl silnější, než jsem si představoval. Párkrát jsem se málem rozplácnul o cyklisty, co si to šinuli pomalu a na pohodu, a já jsem je míjel jako blesk. Bylo to jako řídit formuli 1 v pěší zóně.
Dorazili jsme k prvnímu stoupání. Standa se jen usmál. „Tohle je na tom to nejlepší, Kájo! Přepni na režim ‚kopec‘!“ Poslechl jsem ho. Jenže jsem si nevšiml, že jsem místo režimu „kopec“ omylem stiskl tlačítko „raketa“. Kolo vystřelilo vpřed, takovou silou, že jsem málem sjel ze sedla. Cítil jsem, jak mi vítr fičí kolem uší a zjišťuju, že i když jsem do pedálů jen lehce šlapal, jsem rychlejší než běžící pes.
Když jsem dojel na vrchol kopce, Standa tam stál, opřený o své kolo, a dusil se smíchy. „Tys ten kopec snad vyjel za pět vteřin, Kájo! Co jsi to udělal?!“ „Nevím! Jen jsem něco zmáčkl a najednou jsem se cítil jako Usain Bolt na dvou kolech!“ vydechl jsem a snažil se popadnout dech.
Cesta zpátky byla ještě horší. Kolo mě prostě nechtělo poslouchat. Z kopce jsem jel jako střela, kolem mě se jen míhaly stromy a cyklisti s vyděšenými obličeji. Snažil jsem se brzdit, ale elektrokolo mě prostě hnalo dál. Měl jsem pocit, že jsem v nějakém akčním filmu, kde hrdina nemůže zastavit jedoucí vlak.
A pak se to stalo. Na jedné křižovatce, kde byla cyklostezka hodně frekventovaná, jsem potřeboval odbočit. Jenže místo odbočení doprava jsem se snažil zatočit doleva. Kolo mi ale nějak „pomohlo“ a místo abych elegantně zahnul, vrazil jsem přímo do stánku s langoši.
Ozval se zvuk padajících plechovek, křik lidí a pak už jen ticho. Ležel jsem na zemi, obklopený rozházenými langoši, kečupy a tatarkami. Někdo na mě zíral, někdo se smál, a majitel stánku se na mě díval, jako bych mu právě vykradl banku.
„Karle! Jsi v pořádku?!“ ozval se Standa, který ke mně konečně dorazil. „V pořádku?! Vůbec nejsem v pořádku! Já jsem právě zničil langošovou říši! A moje první jízda na elektrokole skončila totální katastrofou!“ Majitel stánku už vytahoval telefon. „To si zaplatíte, pane! Všechno! Takhle se mi ničí byznys!“
Naštěstí to nakonec dopadlo „jen“ pokutou za způsobenou škodu a několik desítek omluv. Standa se mi sice smál, ale pomohl mi vše uklidit. Když jsem se konečně dostal domů, byl jsem od bláta, kečupu a tatarky. Měl jsem zkrátka ponaučení. Když ti někdo řekne, že je něco „brnkačka“, nevěř mu. Je dobré se naučit používat režimy dřív, než si začneš myslet, že jsi Schumacher. A hlavně, drž se co nejdál od stánků s jídlem.
Od té doby jsem na elektrokolo nesedl. Raději chodím pěšky. Nebo si řeším křížovky. Ty jsou aspoň bezpečné a nevedou k langošové apokalypse na cyklostezce. A Standa? Ten si na tom svém elektrokole dál sviští a tváří se, že je mistr světa v cyklistice. A já ho z dálky pozoruji, s úsměvem a vzpomínkou na mou epickou první jízdu.
