Článek
Paříž! Město lásky, světel a croissantů. Na tuhle dovolenou s Tomášem jsem se těšila víc než na Vánoce. Představovala jsem si romantické procházky pod Eiffelovkou, večeře při svíčkách a nekonečné hodiny v Louvru. Všechno mělo být dokonalé, protože s Tomášem jsme si už konečně po těch letech zasloužili pořádný oddych. Jenže život má zjevně smysl pro hodně černý humor.
Už na letišti to začalo drhnout. Náš let měl zpoždění, a když jsme konečně dorazili do Paříže, čekalo nás další „překvapení“. Na zavazadlovém pásu můj kufr nikde. Tomáš se tvářil klidně, já už měla v hlavě ty nejhorší scénáře. Ztráty a nálezy byly plné zoufalých turistů. Vyplnila jsem formuláře, dostala jsem nicneříkající číslo a ujištění, že se ozvou. Jasně. S jedním kufrem a jedním Tomášem jsme vyrazili do hotelu.
První dny v Paříži byly… zvláštní. Snažila jsem se zachovat optimismus, ale chybějící kufr mi zkazil náladu. Neměla jsem nic, jen oblečení, ve kterém jsem přiletěla. Museli jsme na nákupy, což by za normálních okolností bylo super, ale já se cítila mizerně. Tomáš se sice snažil, ale brzy mu to začalo lézt na nervy. Každou chvíli něco mumlal o tom, jaká jsem hysterka.
To ale nebyl konec mé smůly. Během procházky po Montmartru, kdy jsem se snažila nemyslet na to, že mám na sobě už třetí den stejné tričko, mi zazvonil telefon. Bylo to z letiště. Můj kufr se našel! Radostí jsem skoro poskočila. „Našel se! Našel!“ křičela jsem na Tomáše. On jen pokýval hlavou a něco zamumlal. Pak si povzdechl. „Stejně už je to jedno, viď?“ Zmateně jsem na něj koukala.
Tomáš se najednou z ničeho nic zastavil a podíval se na mě s takovým zvláštním výrazem. Věděla jsem, že přijde něco, co se mi nebude líbit. „Víš,“ začal pomalu, „tahle dovolená… je taková zvláštní. A já si uvědomil… my jsme taky zvláštní. Asi to takhle dál nepůjde.“ V tu chvíli se mi podlomily kolena. Ztracený kufr byl najednou to nejmenší. Ztrácela jsem Tomáše.
Stála jsem uprostřed Montmartru, kolem se to hemžilo turisty a umělci, a já jsem najednou cítila, jak se mi rozpadá svět. Tomáš tam stál, očividně mu bylo trapně, a já jsem nedokázala ze sebe vydat jediné slovo. Věděla jsem, že se k tomu schylovalo už nějakou dobu, naše jiskra vyhasla. Ale myslela jsem, že dovolená to spraví. Místo toho to jen uspíšila.
Zbytek dovolené byl jako z jiného světa. Tomáš se odstěhoval do jiného pokoje v hotelu. Já jsem si vyzvedla svůj kufr, plný oblečení, které mi teď připadalo naprosto zbytečné. Paříž, město lásky, se proměnila v město zlomeného srdce. Chodila jsem po památkách, ale nic jsem nevnímala. Eifffelovka mi připadala smutná, Louvre prázdný a croissanty chutnaly hořce. Byla jsem tam sama, uprostřed města, kam jsem jela ve dvou.
Když jsem seděla v letadle zpátky domů, s kufrem vedle sebe a prázdným sedadlem vedle mě, uvědomila jsem si jednu věc. Že někdy se prostě stane něco, co vám převrátí život naruby, ať už s tím počítáte, nebo ne. Ztráta kufru byla jen předzvěstí mnohem větší ztráty. Ale zároveň mi to otevřelo oči. Ukázalo mi to, že musím být silná, i když jsem sama. A že i z těch nejhorších zážitků se dá něco naučit.
Tahle dovolená mi vzala sice partnera, ale dala mi lekci o sobě samé. Naučila mě, že i když se plány rozsypou jako domeček z karet, život jde dál. A že i z Paříže se dá odjet s novým začátkem, i když se tam jelo s koncem. Možná, že ten ztracený kufr byl vlastně takové znamení. Znamení, že je čas začít s čistým štítem. A sice bez partnera, ale s o něco silnější duší.
