Článek
Když jsme si konečně po roce vybírali dovolenou, hlavním kritériem nebyla cena ani vzdálenost, ale klid. Toužili jsme po tom, abychom na týden vypadli z každodenní rutiny, nemuseli řešit práci, nákupy ani drby u plotu. Představa, že se budeme válet na pláži a nikdo nám nebude povídat, kdo se zase rozvádí nebo kdo má novou sekačku, byla lákavější než all inclusive.
Jenže člověk nikdy netuší, jaký vtip má pro něj připravený vesmír.
Asi týden před odjezdem jsme se u branky potkali se sousedy. „Kam letos jedete?“ ptali se jen tak mimochodem. A my, hloupí a nic netušící, jsme jim to bezelstně prozradili. „Do Chorvatska, kousek za Split,“ usmívali jsme se. Oni se významně podívali jeden na druhého a prohodili: „Tak to je náhoda, my tam taky jedeme!“ Ještě jsme se tomu zasmáli, že je svět malý.
Kdybych tušila, jak malý opravdu je, raději bych tehdy předstírala, že jedeme do Grónska.
První šok přišel hned první den dovolené. Vyšli jsme na pláž – a koho nevidíme? Ano, sousedy. Rozložili si lehátka sotva tři metry od nás. „No to je ale náhoda!“ zvolali radostně, zatímco my se snažili tvářit stejně nadšeně. V duchu jsem si říkala, že šance potkat je na stejné pláži je menší než vyhrát v loterii. Ale štěstí je prostě potvora.
Od té chvíle jsme se od sebe nehnuli. Kam jsme šli my, tam šli i oni. Ráno na snídani – seděli u vedlejšího stolu. Odpoledne na výletě – potkali jsme je u katedrály, protože si „taky zrovna řekli, že dnes je ideální den na památky“. Večer v restauraci – hádejte, kdo přišel a mávl na nás: „Pojďte k nám ke stolu, aspoň nebudeme sami!“
Z dovolené, na kterou jsme se těšili jako na týden soukromí, se stal společenský tábor.
Soused měl totiž zvláštní zálibu: všechno komentovat. Každý náš krok doprovázel radou. „Já bych si na tvém místě ten řízek nedával, tady je lepší ryba.“ „Do vody běžte až tamhle, tady jsou ježci.“ „Nekupujte tu magnetku, tamhle vpravo je levnější.“ Cítila jsem se jako na školním výletě s učitelem zeměpisu.
Jeho manželka zase trpěla chronickou potřebou sdílet. Když jsme chtěli mít klid na pláži, sedla si vedle mě a vyprávěla mi celé rodinné dějiny, včetně detailního rozboru nemocí jejich psa. Po dvou hodinách jsem věděla, kdy měl soused angínu, jaké měl antibiotika a kolikrát se jim pokazila pračka. Přitom jsem si chtěla jen číst knížku.
Nejhorší byly večery. My jsme si představovali romantické procházky po pobřeží, jenže oni nás vždycky přemluvili, že půjdeme společně na drink. A zatímco jsme my dva tiše snili o koktejlu pod hvězdami, seděli jsme s nimi u piva a poslouchali historky o tom, jak kdysi jeli do Bulharska a zapomněli plavky.
Po třech dnech jsme začali vymýšlet strategie, jak jim utéct. Zkoušeli jsme chodit na pláž dřív, ale oni už tam seděli a mávali. Šli jsme na druhou stranu města, ale tam je potkali děti – prý „jaká náhoda“. Jednou jsme dokonce předstírali, že jsme nemocní, abychom měli klid. Jenže oni nám donesli čaj a sušenky, aby nám nebylo smutno.
Když jsem se dívala na naše fotky z dovolené, zjistila jsem, že na každé jsme se sousedy. My v plavkách – a oni vedle. My u památky – a oni mávají v pozadí. My v restauraci – a oni zrovna ukusují pizzu. Z privátní dovolené se stalo společné album „Přátelé z ulice u moře“.
Když jsme se konečně vrátili domů, sousedi prohlásili, že to byla „nejhezčí dovolená vůbec, hlavně že jsme byli spolu“. My jsme se usmívali a přikyvovali, zatímco jsme v duchu přísahali, že už nikdy, nikdy nikomu neprozradíme, kam jedeme.
Od té doby, když se nás sousedé u plotu ptají na plány, odpovídáme neurčitě: „Ále, někam… možná na hory, možná k vodě.“ Ve skutečnosti máme jasno – příště jedeme do úplně jiného kouta světa. A pokud se i tam objeví, začnu věřit, že nás pronásledují.
