Článek
Bylo léto, slunce se opíralo do kamenných domků a vzduchem se nesla vůně kávy a mořské soli. S manželem jsme si vyjeli na dovolenou do Ligurie. První dva dny jsme chodili ruku v ruce po promenádě, zastavovali se v malých kavárnách a hráli si na zamilovaný pár jako z pohlednice.
Třetí den jsme se procházeli přístavem. Lodě se houpaly na jemných vlnách, mořští racci vřeštěli a já jsem fotila všechno, co se nehýbalo dost rychle, aby mi neuteklo záběrem. Manžel se občas zastavil, aby si prohlédl rybářské sítě nebo cedule s nabídkou výletů.
V jednu chvíli jsem zůstala stát u stánku se šátky a korálky, zatímco on šel napřed. Když jsem k němu chtěla doběhnout, zastavila mě drobná žena v šátku. Byla opálená, s ostrýma očima, které si mě přeměřovaly od hlavy k patě.
„Signora,“ oslovila mě tiše, ale důrazně. „Hlídejte si manžela.“
Zasmála jsem se, trochu rozpačitě. „Grazie, ale to je v pořádku.“
Ona jen pokrčila rameny, zvedla obočí a pokračovala svou cestou.
Ten večer jsem to brala jako kuriozitu. Vyprávěla jsem to manželovi, smáli jsme se, že Italové mají smysl pro drama. „Možná si mě spletla s nějakým svůdníkem,“ vtipkoval. Bylo to tak absurdní, že mě nenapadlo se nad tím víc zamýšlet.
Další den jsme se rozhodli zajít na trh. Byl to ten typ tržiště, kde křik prodavačů přehlušuje i motorky a kde ovoce voní tak silně, že máte chuť sníst broskev i se slupkou a peckou. Já jsem se nechala zlákat k ochutnávce fíků, zatímco manžel prý šel koupit láhev olivového oleje „na doma“.
Když jsem ho po dvaceti minutách nenašla, začala jsem procházet mezi stánky. A tam, u stánku s vínem, stál. Opřený o pult, s pohárem v ruce, smál se na mladou prodavačku, která měla zástěru vyhrnutou tak, aby jí odhalovala opálené rameno. Nakláněla se k němu a cosi mu šeptala.
Nechtěla jsem udělat scénu, tak jsem k nim došla a jen se postavila vedle něj. „Tak co, našel jsi ten olej?“
Trochu se lekl, ale hned se vzpamatoval. „Jo, jo… ještě ochutnávám místní víno. Chceš taky?“
Prodavačka mi věnovala úsměv, který byl přesně ten typ úsměvu, co žena pozná. Nebyl zdvořilý – byl to úsměv „já vím něco, co ty ne“.
Cítila jsem v sobě zvláštní směs pocitů. Na jedné straně jsem si říkala, že to nic neznamená. Na druhé straně jsem si vybavila tu cizí ženu z promenády a její varování.
Zbytek dne proběhl normálně, ale v hlavě se mi točilo pořád dokola. Večer, když jsme seděli na balkoně s výhledem na moře, jsem se zeptala: „Ty ji znáš?“
„Koho?“
„Tu prodavačku z trhu.“
Usmál se. „Ne. Jen jsme si povídali o víně.“
Nechtěla jsem tlačit. Ale druhý den ráno jsem šla na trh sama. Prodavačka tam byla, usmívala se na každého, ale když mě uviděla, na okamžik ztuhla. Pak mi nalila víno a bez vyzvání řekla: „Váš manžel se ptal, jestli tu budu i dnes.“
To byla chvíle, kdy mi všechno došlo. Ne, nebyl to žádný velký románek. Ale bylo jasné, že si rád zkoušel, kam až může zajít. A ta žena na promenádě to asi viděla dřív než já – možná ho zahlédla s prodavačkou, možná s jinou.
Když jsem se vrátila, neudělala jsem scénu. Jen jsem mu řekla: „Příště si hlídej víno sám. Já už si budu hlídat tebe.“
Zasmál se, ale v jeho očích jsem viděla, že pochopil.
Od té doby se na tu dovolenou dívám jinak. Ne jako na dva týdny u moře, ale jako na lekci, že varování od cizích někdy stojí za to brát vážně. A pokaždé, když projdeme kolem trhu, manžel mě chytne za ruku o něco pevněji – možná proto, že nechce, aby mi zase někdo musel říkat, ať si ho hlídám.
