Článek
Běžný den na hřišti. Slunce svítilo, vítr si pohrával s vlasy a moje dítě – předškolní expert na hluk a chaos – se oddávalo radostem života s intenzitou, která by se neztratila ani na rockovém koncertě. Smích, pištění, nadšené výkřiky při každém úspěšném skoku z prolézačky – zkrátka soundtrack dětství v plné parádě. Já jsem seděla na lavičce, s kávou v ruce, a snažila se předstírat, že jsem zenová matka, která má všechno pod kontrolou.
A v tu chvíli se to stalo. Zhmotnila se. Žena. Zjevení z jiného vesmíru, kde platí jiná fyzikální pravidla a kde hluk dětí je smrtelný hřích. Přistoupila k mé lavičce, s mobilem přilepeným k uchu, a její výraz mluvil za vše. Byl to výraz člověka, který právě objevil zkažené vejce v lednici, po kterém se mu už hodinu dělá špatně od žaludku, a teď ví, kde je viník. Její oči, zúžené do štěrbin, se zarývaly do mého syna, který se zrovna pokoušel o rekordní hvizd s pomocí dvou prstů. A pak to přišlo. Její slova, pronesená s ledovým klidem, který by rozvibroval i ledovec, prořízla hřiště jako blesk. „Prosím vás, nemohlo by si vaše dítě hrát tišeji? Ruší mi to telefonát.“
V tu chvíli se ve mně spustilo několik věcí najednou. Za prvé, okamžitá obranná reakce hodná lvici bránící svá mláďata. Za druhé, vlna naprostého šoku a nevěřícnosti. A za třetí, ta stará dobrá známá směs viny a naštvání, která je, zdá se, součástí mateřského DNA. Telefonát? Na hřišti? S telefonem? S dětským hřištěm v plném provozu? To jako vážně? Podívala jsem se na ni. Byla to typická „hřištní manažerka“. Dokonale upravená, s kabelkou, která stála pravděpodobně víc než moje roční výdaje za pleny, a s výrazem, který říkal: „Já jsem důležitá a vy se mi musíte přizpůsobit.“
Zatímco můj syn zrovna testoval zvukové limity lidského ucha tím, že se snažil napodobit sirénu sanitky, já jsem se snažila najít slova, která by byla adekvátní situaci. Chtěla jsem jí říct, že hřiště je veřejný prostor. Že je to místo, kde se děti smějí, běhají, křičí, padají a zase vstávají. Že to není tichá studovna ani meditační centrum. Chtěla jsem jí říct, že pokud chce mít klid na telefonování, má na výběr z milionů jiných míst – třeba doma v obýváku, v kavárně, nebo klidně v autě s okýnky zavřenými a s ucpávkami do uší. Ale ne na dětském hřišti. Ale co jsem řekla? Nic. Jen jsem na ni zírala. S otevřenou pusou, asi jako kapr na suchu. Moje schopnost artikulace se v tom momentě vypařila jako kapka vody na rozpálené plotně. Ona si to samozřejmě vyložila jako souhlas, nebo alespoň jako rezignaci. Otočila se, dál něco mumlala do telefonu a já jsem tam zůstala sedět, s pocitem, že jsem právě prohrála bitvu o mateřskou čest.
Syn si samozřejmě ničeho nevšiml. Pokračoval ve svém koncertě, možná ještě s větší vervou, jako by vycítil, že je třeba znovu nastolit rovnováhu ve vesmíru narušenou drzostí dospělého. A já jsem si v duchu představovala, jak beru ten její drahý mobil a házím ho do pískoviště. Nebo jak ji posílám na kurz rodičovství, kde by se naučila, že děti dělají hluk. Že je to součást jejich přirozenosti. Že jsou jako malé, nevybuchlé sopky radosti, které čas od času chrlí lávu energie a hlasitých projevů. Celý incident mi vrtal hlavou ještě dlouho.
Nešlo jen o ten jeden telefonát. Šlo o ten širší problém. O to, že jako rodiče neustále čelíme tlaku společnosti, která se zdá být čím dál méně tolerantní k dětem a jejich projevům. Děti by měly být „hodné“, „tiché“, „nerušící“. Měly by se ideálně vznášet jako obláčky a nikdy nevydat ani hlásku, aby náhodou někoho nevyrušily v jeho poklidu. Ale kde je ta hranice? Kde končí přirozená dětská radost a začíná „rušení“?
Vzpomínám si, když jsem byla malá. Hřiště byla plná dětí. Křičeli jsme, šplhali, smáli se, honili se. Nikdo nám neříkal, abychom byli tiše. Nikdo si nestěžoval. Možná proto, že tehdy nebyly mobily tak rozšířené a lidé si na hřišti prostě neřešili pracovní záležitosti. Možná, že tehdy byla společnost k dětem prostě shovívavější. Dneska se zdá, že se děti musí vměstnat do škatulky „ideální dítě“, která je pro většinu z nich naprosto nedosažitelná. A rodiče se pak cítí pod tlakem, aby své děti neustále okřikovali, krotili a omlouvali se za jejich existenci. „Promiňte, on je prostě takový…“ – kolikrát už jsem tuhle větu vypustila z úst, jen abych si ušetřila pohoršené pohledy nebo komentáře. Ale tenhle incident s telefonem mi otevřel oči. Proč bych se měla omlouvat za to, že moje dítě je dítě? Proč bych měla okřikovat své dítě na místě, které je k hraní určené? Chápu, že někdy je dětský hluk intenzivní. Chápu, že ne každý má rád, když mu u ucha piští batole. Ale jsou místa, kde se to prostě očekává. A hřiště je jedním z nich.
Přemýšlela jsem o tom, co bych řekla, kdyby se to stalo znovu. A tentokrát už bych měla připravenou odpověď. Nebyla by to žádná hádka, žádné rozčilování. Jen klidná, ale pevná slova. Něco jako: „Omlouvám se, ale tohle je dětské hřiště. Děti tu dělají hluk. Pokud potřebujete klid na telefonování, doporučuji najít si klidnější místo.“ A pak bych se otočila a dál pila svou kávu. A pokud by to nepomohlo, tak bych na ni vykouzlila ten nejširší, nejvíc upřímný úsměv. Víte, takový ten, který dokáže být v některých chvílích mnohem silnější zbraní než tisíc slov nebo hádka. Protože mi došlo, že je fakt důležité, abychom se my rodiče postavili za sebe a za ty naše malé raubíře. Nemá smysl nechat se zastrašit lidmi, kteří si myslí, že se svět točí jen kolem jejich nosu a pohody. Naše děti mají přece právo být dětmi.
Takže příště, až se mi někdo pokusí říct, že moje dítě je „moc hlasité“ na hřišti, usměji se. Hluboce se nadechnu. A připomenu si, že hřiště je pro děti. A děti jsou prostě – hlasité. A tak to má být. A pokud se to někomu nelíbí, má vždycky možnost odejít. Svět je plný tichých míst. Ale dětské hřiště, to mezi ně nepatří. A já jsem na to hrdá.
