Článek
Myslela jsem si, že jsem celkem koordinovaný člověk. Jako jo, občas zakopnu o vlastní nohy, ale to se stává, že jo? Ale to, co se mi stalo včera v supermarketu, to byl úplně jiný level koordinace. Nebo spíš její absence.
Šla jsem si takhle na nákup. Klasika, plný košík, platím u samoobslužné pokladny, protože přece nebudu čekat frontu jako nějaký amatér. Všechno probíhalo hladce. Píp, píp, píp, taška se plní. A pak to přišlo. Moment, kdy se osud rozhodl, že mi ukáže, kdo je tady pánem.
Někde mezi pípnutím posledního jogurtu a snahou narvat do už tak nacpané tašky ještě ten obří salát, se to stalo. Ozvala se taková ta zlověstná, trhavá rána. A v tu ránu jsem věděla, že je zle. Sáček, můj věrný společník po celý nákup, se rozhodl, že má dost. A rezignoval. A s ním i veškerý obsah.
Takže tam stojím. Uprostřed uličky, obklopena čerstvě sesypanými jablky, pomeranči, rozmačkaným banánem, který si to namířil přímo na mou novou botu, a jedním osamělým rohlíkem, který se odkutálel až k regálu s mraženou pizzou. Vypadalo to, jako kdyby někdo uspořádal ovocný večírek a zapomněl uklidit. A já jsem byla ta hosteska, která dostala za úkol to všechno posbírat. Bez pomoci.
Moje první reakce? Naprostá paralýza. Koukala jsem na tu spoušť a čekala, že se objeví nějaký superhrdina s vysavačem na ovoce, nebo aspoň hodná paní prodavačka s lopatkou. Ale ne. Superhrdinové byli nejspíš na dovolené a prodavačky zřejmě na kávě. Co se ale objevilo, to byly smartphony. Všude.
Zvednu hlavu a vidím, že nejsem sama. Představte si to. Desítky očí, ale ne s lítostí nebo nabídkou pomoci. Ne. Oči upřené na displaye telefonů. Všichni natáčeli. Můj moment ponížení se stal masivně se šířícím obsahem. Cítila jsem se jako zvíře v zoo, kterému právě spadla večeře a všichni si to nahrávají na TikTok. A ten banán na mé botě tomu dodával takový umělecký nádech. Jako moderní umělecká instalace s názvem „Život je banán“.
V tu chvíli se mi v hlavě honilo milion myšlenek. Mám se smát? Mám brečet? Mám se sebrat a začít házet jogurty po lidech? Nakonec jsem se rozhodla pro kombinaci: hluboký nádech, úsměv na tváři (i když spíš křečovitý) a pomalé sbírání jablka po jablku. Jeden pán, který vypadal, že má asi tak šest dětí a k tomu psa, se na mě soucitně podíval. Myslela jsem, že mi pomůže. Ale jenom povzdechl a pak vytáhl taky telefon. Asi si chtěl nahrát i reakci na ten můj banán.
Bylo to surrealistické. Kolem mě bzučely telefony jako roje včel. Slyšela jsem útržky konverzací: „Ty jo, to musíš vidět!“, „To je content!“, „Hele, ta má na botě banán!“. A já tam klečela, sbírala svůj rozprášený nákup a snažila se nevypadat, jako že se každou chvíli rozbrečím. Nebo že se každou chvíli zvednu a začnu křičet, ať si strčí ty telefony… víte kam.
Nakonec jsem to všechno nějak posbírala. Něco jsem musela nechat, protože ten banán prostě už nebyl k záchraně. S hrdostí přeživšího a s jedním zapomenutým rohlíkem v kapse jsem se došourala k nejbližšímu koši a vyhodila roztrhaný sáček. V tu chvíli jsem se cítila jako hrdina akčního filmu, co právě přežil apokalypsu s jedním škrábancem a rozmačkaným ovocem.
Celá tahle zkušenost mi dala jednu velkou lekci. A to, že příště si vezmu batoh. Nebo radši pojedu do obchodu s dodávkou. A hlavně, že se už nikdy nebudu divit, proč mají lidé tak plné galerie videí, kde se jiným lidem dějí trapné věci. Protože jsem byla součástí jednoho takového klipu. A pravděpodobně jsem na něm měla na botě banán. A možná i kousek jogurtu. Ale aspoň to byl zážitek, co mi nikdo nevezme. A taky už vím, že lidstvo se v krizi dělí na ty, co pomáhají, a na ty, co natáčejí. A včera vyhráli ti druzí.
