Článek
Představte si dokonalý den na pláži. Slunce hřeje, moře šumí, a vy, plní blaženosti, se chystáte ponořit do osvěžujících vln. Přesně takhle vypadalo moje dopoledne na dovolené. Po měsících stresu a shonu jsem se konečně dostala k moři. Rozprostřela jsem osušku, sundala žabky, a s povzdechem blaženosti jsem si sundala… plavky. Jenom na chviličku, abych se opálila rovnoměrně, samozřejmě. Konec konců, jsem na odlehlé části pláže, skoro nikdo tu není. Co by se mohlo pokazit?
Víte, vítr na pláži. Ten je zrádný. Někdy se jen tak líně ševelí, jindy se ale rozhodne, že si s vámi chce hrát na schovávanou. A jindy, jako v mém případě, se rozhodne, že si s vámi chce hrát na „kde jsou ty plavky, co jsi měla před chvílí“.
Ležela jsem tam, oči zavřené, nasávajíc vůni moře a slunce. Najednou jsem cítila zvláštní poryv. Ani jsem se nestihla pořádně nadechnout a otevřela jsem oči. První, co jsem viděla, bylo to, že můj spodní díl i vršek plavek se právě vznášejí ve vzduchu.Jako malý, modrý ptáček, který se rozhodl pro svobodu.
Panika. To je slabé slovo. Bylo to čistokrevné zoufalství smíchané s komickým hororem. Moje plavky, moje jediné plavky na dovolené, si právě užívaly svůj let přes pláž směrem k dunám. A já? Já jsem tam ležela, v celé své kráse a nepřipravenosti, uprostřed písku.
Okamžitě jsem se pokusila zvednout, ale zrada! Písek se mi lepil na každou část těla, která zrovna viděla denní světlo. Pohybovala jsem se jako želva na zádech, neschopná se pořádně zvednout. V duchu jsem proklínala vítr, plavky, a taky sama sebe, že jsem si je sundala.
A pak se to stalo. Z dálky se ozvalo štěbetání. A smích. A pak jsem je uviděla. Školní zájezd. Desítky dětí ve věku od deseti do čtrnácti let, doprovázené třemi dospělými, kteří se snažili vypadat, že mají vše pod kontrolou. Všichni šli přímo podél pláže. A přímo mým směrem.
V tu chvíli se mi zastavil dech. Představa, že mě uvidí v celé mé naturální kráse, a to ještě s pískem na místech, kde by písek být neměl, mě donutila k nadlidskému výkonu. Snažila jsem se co nejrychleji dostat do polohy klubíčka. Zavrtala jsem se do písku jako pštros, s hlavou schovanou mezi koleny a zbytkem těla zabořeným do horkého písku.
Slyšela jsem, jak se hlasy blíží. Dětské výkřiky, smích, a pak… ztichli. Nastalo ticho. To děsivé ticho, které znamená, že vás někdo vidí. A pak jsem zaslechla hlas jednoho z dospělých: „Děti, pojďte dál! Nic se neděje! Je to jen… písková socha!“
Písková socha? To jsem já! Snažila jsem se nedýchat, jen čekat, až projdou. Slyšela jsem dupání nohou, a pak zaslechla tiché šeptání: „Jéé, paní má zadek od písku!“ a následný smích. Můj zadek od písku se právě stal atrakcí školního zájezdu.
Když se konečně vzdálili, pomalu jsem zvedla hlavu. Pláž byla zase prázdná. A mé plavky? Ty byly pryč. Neviděla jsem je. Zjevně si užívaly svou nově nabytou svobodu někde za dunami.
Nakonec jsem se odhodlala vstát. Celá od písku, lehce spálená a hlavně – bez plavek. Musela jsem se vrátit na hotel v osušce. Tu cestu zpátky si pamatuji dodnes. Každý krok mi připadal jako promenáda po červeném koberci, jenže já jsem se cítila spíš jako atrakce z cirkusu.
Od té doby mám na pláži vždycky plavky přivázané k sobě. A když vidím v dálce školní zájezd, instinktivně se mi chce zahrabat do písku. Protože i když se na tu historku teď směju, ten pocit, kdy se vaše plavky rozhodnou pro svobodu v nejméně vhodnou chvíli, ten se prostě nezapomíná. A já jsem si odnesla lekci: Život je plný překvapení, a občas, ta největší překvapení, ta se dějí přímo na pláži. A s diváky navíc.
