Článek
Na tenhle pohovor jsem se poctivě připravovala. Životopis jsem měla vyladěný, referenční dopisy se leskly a v hlavě jsem si opakovala všechny možné otázky a odpovědi. Byla to práce snů, ve firmě, kde jsem si opravdu přála pracovat. Cítila jsem se sebejistě, plná energie a odhodlání. Věk je přece jen číslo, říkala jsem si. Bohužel, někteří lidé si to očividně nemyslí.
Dorazila jsem do moderní budovy, kde všechno křičelo „úspěch a mladý tým“. Malinko mě to znervóznilo, ale rychle jsem se oklepala. Vždyť zkušenosti se cení, ne? Paní personalistka, sotva o pár let starší než můj syn, mě přivítala s úsměvem, který byl až moc dokonalý. Posadila jsem se do designové židle, která byla spíš umělecké dílo než sedadlo, a čekala, co přijde.
Pohovor začal docela normálně. Prošly jsme klasické dotazy – co jsem dělala dřív, v čem jsem dobrá a kde mám naopak slabší chvilky, nebo jak si představuju svou budoucnost. Já do toho šla s nadšením, vyprávěla jsem o projektech, které jsem vedla, o tom, co se mi povedlo, a jak moc mě ta práce bavila. Cítila jsem, jak se mi daří bourat bariéry a ukazovat, že mám co nabídnout. Paní personalistka si dělala poznámky a občas kývla hlavou. Všechno vypadalo, že jde jako po másle.
Pak přišla ta zlomová otázka. „Děkujeme za vyčerpávající odpovědi,“ začala paní personalistka s úsměvem, „ale máme na vás ještě jednu, takovou doplňující otázku. Musíme se zeptat… proč vlastně chcete v tomto věku ještě pracovat?“
V tu chvíli se mi zastavilo srdce. Celá místnost se zdála být tichá, jen mi v uších zněl ten dotaz. Proč chci pracovat v mém věku? Proč? Protože chci, protože můžu, protože mám co nabídnout! Protože mám hypoteční úvěr, protože mě to baví, protože nejsem žádná babička, co sedí doma a plete svetry! Tolik odpovědí se mi rojilo v hlavě, ale ani jedna nevyšla nahlas.
Jen jsem tam seděla a zírala na ni s otevřenou pusou. Ztratila jsem řeč. Veškeré sebevědomí, které jsem si tak pečlivě budovala, se rozplynulo jako dým. Cítila jsem se jako školák přistižený při podvádění. Nebo spíš jako někdo, komu právě bylo řečeno, že už je „na odpis“. V očích paní personalistky jsem viděla jen chladnou zvědavost, žádnou empatii.
Tohle přece nemůže myslet vážně. Vždyť je to absurdní! Nikdy v životě jsem se s něčím takovým nesetkala. V práci jsem se vždycky snažila dávat do toho maximum, učila jsem se nové věci, sledovala trendy. A teď mi někdo položí takovou otázku, jako bych už měla být dávno v penzi a jen čekala na smrt. Bylo to tak ponižující, tak neuctivé.
Zhluboka jsem se nadechla. A pak jsem se postavila. Bez jediného slova jsem si vzala kabelku, otočila se a vydala se ke dveřím. Paní personalistka překvapeně zamrkala. „Kam jdete?“ zeptala se. Nezastavila jsem se. Nezaváhala jsem. Prostě jsem došla ke dveřím, otevřela je a vyšla ven. Bez odpovědi, bez rozloučení. Jen jsem nechala za sebou ten dokonalý úsměv a tu absurdní otázku.
Šla jsem chodbou a cítila, jak se mi do očí derou slzy. Ale nebyly to slzy smutku, spíš vzteku a zklamání. Zklamání z toho, že se v dnešní době ještě stále setkáváme s takovou diskriminací. Ale zároveň jsem cítila i obrovskou úlevu. Věděla jsem, že v takové firmě bych stejně nikdy pracovat nechtěla. Ve firmě, kde se nehledí na schopnosti a zkušenosti, ale na datum narození.
Došla jsem k autu, nasedla a jen jsem tam seděla. Třásly se mi ruce. V hlavě se mi přehrávala celá scéna. Ale postupně se ten vztek začal měnit v odhodlání. Tenhle zážitek mi sice vzal na chvíli dech, ale zároveň mě posílil. Ukázal mi, že si zasloužím víc. Že moje hodnota není v mém věku, ale v tom, co umím a co můžu dát. A že na takové hloupé otázky prostě nemusím odpovídat.
Dneska už se tomu směji. I když mi ta vzpomínka stále vyvolá husí kůži. Ale vím, že jsem udělala správnou věc. A jsem si jistá, že ta moje práce snů na mě někde čeká. A tam se mě na věk nikdo ptát nebude.
