Článek
Koupě prvního vlastního bydlení je splněný sen. Pro nás s Petrem to byl starší domek na okraji města, s malou zahrádkou a obrovským potenciálem. Viděli jsme v něm sice hromadu práce, ale hlavně nekonečné možnosti. Těšili jsme se, jak si ho zařídíme přesně podle našeho gusta. Jenže jsme zapomněli na jednu zásadní věc – naši rodiče. Konkrétně moji maminku a Petrovu tchyni. Obě dámy se rozhodly, že nám s „vylepšováním“ pomohou. A tím pomohou, myslely „převezmou velení“.
První přišla tchýně s nápadem, že dům potřebuje „pořádnou“ barvu. My jsme se klonili k nějakým světlým, neutrálním tónům, které by prostor opticky zvětšily. Tchýně měla ale jasnou vizi: „Sluníčkově žlutá! To bude veselé!“ A i když jsme se snažili vysvětlit, že žlutá v malém obýváku by mohla být trochu moc, prosadila si to. Výsledek? Obývák vypadal jako neplánovaný výlet do pole řepky. Každý večer, když jsme si sedli na gauč, mi přišlo, že mě ta barva doslova tlačí ke zdi. Ale tchýně byla nadšená. „Vidíte? Hned je to veselejší!“
Maminka zase přišla s nápady na zahradu. Náš plán byl jednoduchý: trávník, pár keřů a záhon na bylinky. Maminka však měla vizi Versailles. „Musíte mít jezírko s lekníny! A pak ty oblázky, víte, jako cestičky! A tady přesně, tady přijde trpaslík!“ Snažili jsme se jí vysvětlit, že na jezírko nemáme ani rozpočet, ani čas, ani touhu. Ale co naplat. Jednoho krásného víkendového rána, když jsme se probudili, stála na zahradě obří plachta, vedle ní hromada kamení a maminka s lopatou v ruce. „Začala jsem s tím jezírkem! Pomůžete mi s hloubením?“ Dřeli jsme celý víkend, ale jezírko tam nakonec bylo. Sice křivé, plné bahna a bez leknínů, ale bylo tam. A pak ty trpaslíky. Od té doby máme po zahradě rozeseté desítky sádrových trpaslíků, které maminka postupně nakupovala. Některé jsou legrační, jiné děsivé, ale jsou prostě všude.
Kuchyně byla další bitevní pole. My chtěli moderní, minimalistickou linku. Tchýně zase prosazovala klasiku. „Potřebujete spoustu úložného prostoru! A co takhle ta skříňka na pečivo, co měla babička? Tu přece potřebujete!“ Jednoho dne nám přivezla starou, dřevěnou kredenc po prababičce. Obrovskou, tmavou, která se do naší malé kuchyně prostě nehodila. „Tak, a máte pořešeno! Teď se tam vejde všechno.“ Stála tam jako monolit, zabírala půl místnosti a my nevěděli, co s ní. Dodnes tam je, plná věcí, které nepoužíváme, ale „co kdyby se hodily“.
Koupelna? Tam se angažoval tchán. Ten měl pocit, že se vyzná ve vodoinstalaci. Náš původní plán byl sprchový kout. Tchán ale řekl: „To je pro mimino nepraktické! Potřebujete vanu! A navíc, co když se budete chtít koupat oba najednou?“ Přemluvil nás. Vana je sice hezká, ale do naší malé koupelny se vešla jen tak tak, takže teď máme co dělat, abychom se kolem ní vůbec otočili. A o tom, jak tchán „vylepšil“ vodovodní baterii, raději ani nemluvím. Teče z ní buď ledová, nebo vařící voda. A to je prý „inovativní řešení“.
Postupem času jsme si uvědomili, že bojovat s rodičovskými „vylepšováky“ je marné. Je to jako plout proti proudu. Každý náš pokus o odpor se setkal s nechápavými pohledy, uraženým mlčením nebo argumenty typu: „My vám to přece jenom přejeme! Chceme, abyste se měli dobře!“ A tak náš dům pomalu, ale jistě, získával punc rodičovské kreativity. Na zdi visely obrazy, které jsme si nevybrali, na oknech záclony, které jsme si nepřáli, a v rohu stál obří květináč s palmou, kterou nám tchyně „zachránila“ z vyhozené kanceláře.
Někdy se na to podíváme a zasmějeme se. Náš dům je možná trochu zvláštní, takový mix stylů a nápadů. Není to přesně to, co jsme si vysnili, ale je to dům, který vypráví příběh. Příběh o lásce rodičů, kteří to sice myslí dobře, ale občas mají prostě… svůj názor. A my jsme se s tím naučili žít. Někdy je důležitější mít klid a vycházet s rodinou, než mít dokonalý interiér. A kdo ví, třeba jednou ty žluté stěny přece jen přemalujeme. Ale jenom, až rodiče nebudou dávat pozor.
