Článek
Když se Tereza ráno probudila, první, co uslyšela, nebylo cvrlikání ptáčků, ale zvláštní šustění na chodbě. Nebyl to zvuk pošťačky, která s přesností švýcarských hodinek házela letáky do schránky, ani šoupání kočičí misky od sousedky. Bylo to měkké, opatrné šustění. Jako když někdo v županu plíží krokem, aby ho nikdo nechytil.
Vyšla bosky z ložnice, potichu jako ninja, a uviděla scénu, která ji málem přiměla vylít si ranní kávu přímo do očí. Manžel. Soused. A mezi nimi objímání. Ne to chlapské plácnutí po zádech, co trvá méně než vteřinu, aby se předešlo jakémukoli podezření. Tohle bylo s plným nasazením – ruce kolem pasu, hlava opřená o rameno, oči zavřené. Stáli tam potichu, jako dvě sochy z výstavy „Emoce v betonu“.
Tereza se opřela o futro.
„Tak hele, já proti tvému sociálnímu životu nic nemám,“ začala, „ale tohle mi teda vysvětli.“
Manžel otevřel pusu… a nic. Jen tak koukal, jako když školák přistižený s rukou v cukřence hledá výmluvu, proč vlastně testoval, jestli se do sklenice vejde jeho prst. Soused, pan Novák, se odtáhl, urovnal si svetr a řekl jen: „Tak já už půjdu.“ A odešel, jako kdyby právě podepsali nějaký zvláštní pakt o neútočení.
„Takže?“ řekla Tereza a založila ruce na prsou. Manžel se podrbal na hlavě, pak na bradě, pak na uchu, jako kdyby tam hledal správná slova. Nakonec se nadechl a stále nic.
„Jestli jsi se mnou chtěl mluvit beze slov, mohl jsi poslat holuba,“ poznamenala.
„To bylo… objímání podpory,“ vyhrkl.
„Podpory? A to se dneska vyřizuje na chodbě?“
„No, víš, on Novák… ehm… dostal zprávu, že… že mu praskla hadička od pračky. A to je pro něj těžký.“
„Tohle bylo objímání kvůli pračce?“
„Ano!“ zazářil manžel, rád, že našel pevný bod. „Takové… utěšující.“
O hodinu později potkala Tereza souseda před domem.
„Pane Nováku, prý máte potopu.“
„Potopu? Ale ne, to už je dávno opravené. To víte, já jsem jen… měl narozeniny a… no, váš manžel mi popřál.“
„Objímáním?“
„No ano, on objímá všechny. A dobře. Skoro jako moje babička, jen méně voní po koláčích.“
Tereza si uvědomila, že je na stopě něčeho většího. Měla doma sériového objímače. Začala si všímat zvláštních věcí – pošťák se na manžela vždycky usmíval až podezřele vřele, paní z trafiky mu dala zdarma zapalovač, přestože nekouří, a dokonce i starý pan Procházka z pátého patra, věčný bručoun, mu mával z okna.
Jednoho večera, když tvrdil, že jde „vyhodit odpadky“, ho sledovala. Na rohu u popelnic stál a objímal prodavačku z pekárny. Zase ten pohled, oči zavřené, lehké pohupování, jako kdyby poslouchali romantickou písničku, co hraje jen v jejich hlavách.
Když se vrátil domů, čekala na něj v obýváku.
„Tak hele, řekni mi to na rovinu – máš tajný klub objímačů?“
Manžel si povzdechl a konečně všechno vybalil: „Podívej, ono to začalo během pandemie. Lidi byli osamělí, nešťastní, izolovaní. A já zjistil, že objímání pomáhá. Jednoho dne jsem objal pošťáka, protože mu utekla kočka. Pak paní z druhého, když jí umřela kytka. A od té doby mě lidé prostě vyhledávají.“
„Takže jsi takový objímací terapeut?“
„Přesně! A je to zdarma. Ale občas dostanu housku nebo kávu.“
Tereza si ho chvíli mlčky prohlížela. „Dobře. Ale jestli tě někdy uvidím objímat tu sympatickou blondýnu z pátého, půjdeš spát na gauč.“
Manžel se usmál a přitáhl ji k sobě. „A co ty? Nepotřebuješ náhodou obejmout?“
Zpočátku odolávala, ale pak si uvědomila, že jeho objímání má opravdu něco do sebe. Bylo pevné, teplé a uklidňující.
„Fajn,“ zamumlala mu do ramene. „Ale tohle je VIP verze. Pro ostatní jen základní balíček.“
A soused si mezitím založil Facebookovou skupinu „Objali mě u Terezy“, kam se začali hlásit noví členové.
