Článek
Když jsme se s manželem Petrem a dětmi chystali na dvoutýdenní dovolenou do Chorvatska, těšili jsme se na klid, moře a hlavně – na digitální detox. Děti sice brblaly, že nebudou mít Wi-Fi, ale my jsme se těšili na ten blažený klid. Jediná starost byla, kam s naším papouškem Pepíkem. Pepík je náš rodinný mazlíček, takový malý zelený génius, co umí říkat pár slov a napodobovat zvuky. Nakonec jsme se rozhodli, že ho svěříme do péče dědovi. Děda bydlí kousek od nás, je to takový svérázný chlapík, co má rád svůj klid a pivo. A taky občas, když se mu něco nepovede, umí si pořádně zanadávat.
„Dědo, jenom ho prosím tě krm a dávej mu vodu. A mluv na něj slušně, víš, děti ho učí jenom hezká slova,“ poprosila jsem dědu, když jsme mu Pepíka předávali. Děda jen mávl rukou. „Ale jdi, co bych ho učil sprostě. Já jsem slušný člověk.“ V tu chvíli jsem měla pocit, že se Pepík na dědu podezřívavě podíval, ale to už jsme spěchali na letiště.
První týden dovolené byl idylický. Moře, slunce, žádné starosti. Druhý týden už jsme se začínali těšit domů. Chyběl nám náš gauč, naše postel a dokonce i ten občasný chaos. Co nám ale nechybělo, byly dědovy historky a jeho občasné „výbuchy“ nespokojenosti. Netušili jsme, že právě ty se nám brzy vrátí jako bumerang.
Když jsme se vrátili domů, unavení, ale šťastní, otevřeli jsme dveře a místo očekávaného ticha nás z obýváku uvítal hlasitý a naprosto zřetelný hlas: „sakra práce“. Ztuhli jsme. Petr se na mě podíval, já na něj. Děti se začaly chichotat. „To je Pepík!“ vykřikla naše malá Anička. A opravdu, z klece na nás koukal Pepík, naklonil hlavu a zopakoval: „Doprčic, sakra práce.“
V tu chvíli se mi podlomila kolena. Děda! Ten darebák! Okamžitě jsem mu zavolala. „Dědo, co jsi ho to naučil?!“ Děda na druhém konci telefonu se začal smát. „No jo, on je takovej chytrej! Já jsem si jenom jednou spálil prst o plotnu, a on to hned chytil! Pak už to jenom opakoval, když jsem třeba upustil ovladač, nebo mi spadl šroubovák. Vždycky to zopakoval, potvora jedna zelená!“
A tak se z našeho milého Pepíka stal papoušek, který měl v repertoáru jen ty nejvybranější výrazy. Když zazvonil pošťák, Pepík ho vítal slovy: „Sakra, co tady chceš?!“ Návštěvy u nás byly najednou plné napětí. Vždycky jsme se snažili Pepíka předem uklidnit nebo ho zakrýt, ale on si vždycky našel tu nejméně vhodnou chvíli. Jednou k nám přišla sousedka, taková slušná paní, a Pepík ji přivítal: „Jéžišmarjá, ty krávo!“ Sousedka zbledla, já zčervenala a Petr se snažil zadržet smích.
Nejhorší to bylo, když k nám přijela teta z Ameriky. Taková uhlazená dáma, co mluví jen samá vznešená slova. Sotva si sedla, Pepík se ozval: „Ty kozo, co to máš na hlavě?!“ Teta se zděsila. My jsme se snažili vysvětlit, že je to jen papoušek a že to má od dědy. Teta jen kroutila hlavou a myslím, že si od té doby myslí, že jsme nějaká velmi zvláštní rodina.
Pokoušeli jsme se Pepíka „přeprogramovat“. Učili jsme ho nová slova, pouštěli mu nahrávky s dětskými písničkami. Chvíli to vypadalo, že se chytá. Řekl „ahoj“ nebo „dobrý den“. Ale pak stačilo, aby Petr upustil tužku, a už se ozvalo: „Sakra, zase!“ Děti si z toho dělaly legraci. Anička dokonce jednou zkusila Pepíka naučit nové sprosté slovo, ale Petr ji naštěstí včas zastavil.
Dneska už je to lepší. Pepík sice občas něco prohodí, ale už to není taková smršť jako po té dovolené. Naučili jsme se s tím žít a brát to s humorem. Děda se sice tváří nevinně, ale víme, že si to užíval. A Pepík? Ten je prostě Pepík. Náš papoušek, který nám připomíná, že i ta nejlepší dovolená může mít nečekané následky. A že děda je prostě děda. A že někdy je lepší nechat papouška u sousedky.
