Článek
Někdy prostě nemáte svůj den. Jsou rána, kdy se probudíte a víte, že vás čeká série menších či větších katastrof. A pak jsou dny, kdy jdete jen tak pro pár drobností do obchodu, a najednou se ocitnete v hlavní roli komediálního dramatu s názvem „Trapas u pokladny“. Přesně to se mi stalo minulé úterý.
Šla jsem do supermarketu jen pro pár věcí. Chleba, mléko, nějakou tu šunku. Klasika. Nic, co by mělo předznamenávat apokalypsu. Košík se plnil líným tempem, já si broukala nějakou melodii, zkrátka idylka. Došla jsem k pokladně, kde už stála fronta jako na banány za socialismu. Vybrala jsem si tu nejkratší, kde seděla mladá, zjevně znuděná pokladní s culíkem a sluchátky v uších. „To půjde rychle,“ pomyslela jsem si naivně.
Začala jsem vykládat zboží na pás. Chleba, mléko, šunka, jogurty, nějaká zelenina… Všechno běželo hladce. Pokladní pípala, zboží mizelo v igelitkách a já už v duchu plánovala, co si dám k večeři. Pak přišel ten moment. „Bude to 487 korun,“ řekla pokladní monotónním hlasem, aniž by se na mě podívala. Sáhla jsem do kabelky pro peněženku.
A pak to začalo. Nejdřív jsem si myslela, že jsem ji jen zastrčila někam hluboko. Prohrabala jsem se rtěnkami, klíči, starými účtenkami, propiskami, dokonce i jedním zapomenutým lízátkem. Nic. Panika se mi začala vkrádat do žil. Za mnou už netrpělivě oddychoval pán s plným vozíkem a ledovými rybami, které pomalu rozmrzaly. Pot mu stékal po čele.
„Moment, hned to bude,“ zamumlala jsem a začala prohledávat kabelku podruhé, tentokrát systematičtěji a s větší intenzitou. Všechno jsem vyklopila na pult, takže teď tam vedle pípnutého zboží ležel celý obsah mého soukromého vesmíru. Zrcátko, hřeben, staré kapesníky… ale peněženka nikde.
Pokladní si sundala sluchátka. „Nějaký problém?“ zeptala se s jemným náznakem netrpělivosti. „No… zdá se, že jsem si zapomněla peněženku,“ hlesla jsem. Její obličej, do té doby kamenný, se proměnil v masku čirého znechucení. Za mnou se ozvalo hlasité odfrknutí. To byl ten pán s rybami.
„Tak to si musíte jít vybrat,“ řekla pokladní a začala zboží přendávat zpátky do košíku. „Nebo se stavte později.“ V tu chvíli jsem si vzpomněla! Mám přece platební kartu v kapse! S jásotem jsem si sáhla do zadní kapsy džínů. Vytáhla jsem ji. Celá jsem se rozzářila. „Mám kartu!“ vykřikla jsem vítězoslavně. Pán s rybami si povzdechl úlevou.
Podala jsem kartu pokladní. Ta ji vzala, zasunula do terminálu a pak mi ji vrátila s výrazem, jako bych jí dala spálenou šunku. „Nemáte dostatek prostředků,“ prohlásila. Cože? Tomu jsem nemohla uvěřit. Právě mi přišla výplata! Přece jen jsem včera zaplatila internet a mobil, ale to nemohlo být tolik! Zkusila jsem to znovu. „Nedostatečné prostředky.“
V tu chvíli jsem se začala potit. Pán s rybami už mi dýchal na krk a z jeho vozíku se linul podezřelý zápach rozmrzlého mořského dna. „Nemáte hotovost, ani kartu? Tak to budeme muset všechno vrátit zpátky,“ řekla pokladní a v jejím hlase zazněla ta smrtící kombinace lhostejnosti a triumfu.
Vtom mi blesklo hlavou! Vzpomněla jsem si na svou tajnou záchranu. Mám přece v náprsní kapse bundy, kterou jsem si dnes poprvé po zimě vzala na sebe, schovaných pět set korun! Tam je mám vždycky pro strýčka Příhodu! Sáhla jsem do kapsy a s radostným výkřikem vytáhla zmuchlanou pětistovku.
„Mám! Mám hotovost!“ vykřikla jsem a podala jí bankovku. Pokladní ji vzala, rozprostřela a pak se na mě podívala s výrazem, který jsem nikdy předtím neviděla. Byl to mix zmatku, pobavení a snad i špetky soucitu. „Tohle je pět set starých korun,“ řekla. „Ty už neplatí.“
V tu chvíli jsem se chtěla propadnout do země. V zemi, v cizím státě, krtkem vyhrabaným tunelem, prostě kamkoliv. Pět set starých korun. Ach jo. Pán s rybami si už přiložil ruku k ústům, aby ztlumil smích. Pokladní už ani neměla sílu se tvářit znuděně. Prostě zírala.
Nakonec to dopadlo tak, že mi zboží stáhli. Všechno. S prázdnou kabelkou a ještě prázdnějším košíkem jsem se s úklonou omluvila a s tváří rudou jako rajče vyrazila ze supermarketu. Na parkovišti jsem pak s úlevou zjistila, že jsem si peněženku zapomněla v autě, v přihrádce spolujezdce. Celou dobu mi ležela pět metrů od nosu.
Od té doby, když jdu do obchodu, si peněženku přivazuji k ruce. A nikdy, NIKDY si neberu bundu s tajnými kapsami, ve kterých se může skrývat numismatický poklad z doby, kdy jsem ještě nosila pleny. A hlavně, vyhýbám se pokladním s culíkem. Raději si počkám ve frontě na tu, co má aspoň trochu pochopení pro mou občasnou demenci. Protože trapas u pokladny, to je prostě něco, co si pamatujete do konce života.
