Článek
Znám to moc dobře. Ten pohled z okna, který už člověk vnímá spíš jako kulisu než jako skutečný svět. Stejné tváře, stejné zvuky, dokonce i ta ranní káva už voní nějak povědomě nudně. A pak se v hlavě začne ozývat ten malý hlásek, ten šepot touhy po něčem jiném. U mě ten šepot už dávno přerostl v docela hlasitý chorál – stěhování do ciziny. Mám tu svůj klid. Práci, kde vím, co mě čeká. Partu lidí, se kterými se zasměji. Mámu s tátou za rohem. Všechno tak nějak sedí, jako staré boty. Pohodlné, ale už trochu ošlapané. A já čím dál tím víc cítím, že potřebuju ty boty zout a zkusit bosou nohou jiný povrch.
Představuji si to. Jiné ulice, plné neznámých tváří. Jiný jazyk, který se mi motá na jazyku, ale zároveň mě láká svou melodičností. Jiné jídlo, které voní úplně jinak než to, na co jsem zvyklý. Je to jako sen, barevný a lákavý. Sen o tom, že se stanu někým jiným, lepším, že objevím v sobě skryté talenty a překonám sám sebe. Jenže pak se ozve ten druhý hlas. Ten, co mi šeptá o strachu. Co když to bude peklo? Co když si tam nikoho nenajdu? Co když budu sám v cizím městě, s prázdnou peněženkou a s bolavým steskem po domově? Co když ten sen praskne jako bublina a já zjistím, že jsem udělal největší hloupost svého života?
A tak stojím na tom rozcestí už nějakou dobu. Jedna noha pevně na známé zemi, druhá se opatrně dotýká toho neznámého terénu. Ptám se kamarádů. Někteří mi říkají: „Hele, život máš jen jeden, běž do toho!“ Jiní mě zase varují: „Neblázni, co tam budeš dělat? Tady máš přece všechno.“ A já poslouchám a jsem z toho ještě zmatenější. Vím, že tohle není jen o změně bydliště. Je to o tom, kým chci být. Chci dál žít v tom svém pohodlném, ale trochu nudném světě? Nebo chci riskovat a zkusit něco nového, i když nevím, jak to dopadne? Je to jako skočit do hluboké vody bez jistoty, že tam na mě někdo čeká s záchranným kruhem. Začal jsem se hrabat na internetu. Hledám příběhy lidí, kteří to zkusili. Někteří píšou o splněných snech a úžasných zážitcích, jiní zase o tvrdé realitě a stesku. Každý příběh je jiný a já se v každém kousku vidím. Chci tu euforii z nového začátku, ale bojím se té osamělosti a nejistoty.
Někdy si představuji, jak už tam žiji. Jak se s někým bavím v cizím jazyce, jak objevuji skrytá zákoutí města, jak se cítím součástí něčeho nového. A ten pocit je úžasný, plný energie a naděje. Ale pak se probudím do svého starého pokoje a ten sen se rozplyne jako ranní mlha.
Mluvil jsem o tom s babičkou. Ona má ten svůj klid a moudrost, kterou jinde nenajdu. Řekla mi prostě: „Víš, v životě se někdy musíš pustit, abys mohl něco chytit. Jistota je fajn, ale někdy nám brání roztáhnout křídla. Strach je normální, ale nesmí tě paralyzovat. Poslouchej ten svůj vnitřní hlas. Ten ti napoví, co máš dělat.“ Myslím, že má pravdu. Tohle rozhodnutí nemůže udělat nikdo za mě. Musím se podívat hluboko do sebe a zjistit, co vlastně doopravdy chci. Chci ten klid a jistotu, i když za cenu trochu nudného života? Nebo chci tu nejistotu a riziko, ale s šancí na něco úžasného?
Pořád ještě nevím. Ten zvláštní pocit v břiše, ten mix touhy a strachu, tam pořád je. Ale už vím, že se tomu nebudu bránit. Budu o tom přemýšlet, budu sbírat informace, budu poslouchat svůj vnitřní hlas. A věřím, že nakonec udělám to správné rozhodnutí. Ať už to bude znamenat zůstat tady, nebo sbalit kufry a vyrazit vstříc té nejisté, ale zároveň tak lákavé cizině. Protože život je přece o těchhle velkých rozhodnutích, o těch skocích do neznáma. A i když to někdy bolí, nakonec z toho vždycky něco dobrého vzejde. Třeba jen ta zkušenost, že jsem se odvážil. A to už samo o sobě stojí za to.
